pondělí 9. května 2016

Blabbin' it Up - Teorie Velkého Potratu

Nazdar, vítaj, hovna lítaj! (stěrač) 


Dneska to bude úplně nový formát, který se snad stane častým přísunem článků.
S vaší pomocí se mi podařilo vybrat název, ale jelikož jsou oba dva až moc dobré a je mi líto ten druhej zavrhnout, tak jsem se rozhodla, že to buď budu střídat, nebo to bude použito někde jinde.
Ani nevím, proč jsem něco takového vymyslela a chtěla. 
Když na to koukám u jutuberek nebo tak, tak mi to nepříjde něco extra, pokud samozřejmě jutuberka nemá život jako z akčního bijáku, což já nemám haha, ale chtěli jste to, máte to mít.
Pokusím se tedy nějak shrnout třeba poslední dva měsíce, důležité věci, které se staly, které třeba stojí za rozepsání, protože jak už víme do 140 znaků se toho moc nevejde a moc lidí většinou ani nepochopí podstatu dané věci.

Mělo by se to nést v duchu "pozeseníčko s Chucky na hajzlu", ale jelikož píšu slohovky jak krypl, tak po vás nemůžu chtít, abyste dřepěli hodinu na hajzlu, postačí mi, když se hezky usadíte s něčím dobrým po ruce, úplně vypnete a budete svou pozornost směřovat jen ke mně.


ZAČÍNÁME.



So..asi bych začala tím, že 22. dubna jsem dělala přijímačky výšku, přesněji Ostravskou univerzitu v Ostravě (ano, vážně se to tak dementně jmenuje, obor nemusím říkat, že ne? 
To si nechám pro sebe, zase trošku toho tajemna ok.
Pokud mě pravidelně čtete, tak určitě víte, jak jsem ten den panikařila, trapčila, depkařila a já nevím, co všechno. Snad jste se aspoň trochu pobavili.
Pokud dovolíte, malinko to rozvedu. 
Takže byl čtvrtek ráno a já jela s kamarády směr Ostrava...

Ještě bych měla říct, co tomu předcházelo. To jsem celá já no, neumím rovnou přejít ke storce, ale musí tam být milion kilometr dlouhých vsuvek.
Kamarádi si vlastně podali přihlášku na úplně stejný obor jako já, jenomže ji šli do banky zaplatit asi o pouhé tři debilní dny dřív než já a tak se stalo to, že oni byli spolu, ve stejný čas, ve stejné třídě a já byla úplně sama, proto jsem tak vyšilovala.
To už se mi stalo i s přihláškou na střední haha, nepoučitelná Chuckyna.
Říkala jsem si, že to už nikdy nechci zažít i po těch 4 letech, kdy jsem si myslela, že už je všechen ten strach a hovadiny za mnou, to bylo všechno naopak. 
Takže v den, kdy mi přišla pozvánka na přijímačky a já viděla to datum a čas, mě málem vezli z baráku nohama napřed.
Pak jsem to teda nějak rozdýchala a říkala si, že se prostě budu muset pochlapit a přežít to.

Nejsem žádnej introvert nebo sociofobik, ale není mi příjemný, když musím bejt sama mezi cizími lidmi, ještě když vás vraždí pohledem a vy moc dobře víte, že mezi ně nepatříte.
Jo, jasně kámoši vám v životě nepomůžou a nebudou vás tahat za ručičku, ale v té chvíli bych je tam ráda měla, protože si myslím, že je vždycky lepší někoho znát.
Taky vás to uklidní i když jste sice úplně mezi cizími, ale prostě víte, že se kouknete na toho kámoše a hned je vám líp, jo a taky jsem neměla na koho házet svoje nechápavé pohledy hned poté, co jsem si přečetla první otázku. Kdyby tam frendi byli, tak se asi počůrám smíchy.


Ti zmrdi to měli na 8:00, já na 10. 
Dojeli jsme samozřejmě před 8, aby to stihli, já měla počkat a pak by počkali oni na mě, takový byl plán.
Vešli jsme do malinké haly, kde byla tuna lidí, většina holky. 
No ale kurva kdybyste to viděli jako...
Jediné, co mi problesklo hlavou bylo "Wtf, jak mohly tyhle krávy projít praxí?"
Nechci tu zmiňovat ten svůj obor, ale prostě z pohledu praxe je to těžká práce, no a když se kouknete a všude okolo vás stojí milion píč s tunou paštiky na xichtě, tak jediné na co myslíte je, že asi celé 4 roky byly pod katedrou, if u kno what i mean haha. 
Děsný fakt. Moje potencionální spolužačky a samé sluts, co si víc přát? 
Jsem si tam připadala s kámoši jak největší zaostalec. 
To je takový ten moment, kdy si fakt říkáte "Co tady do prdele dělám? Vždyť sem nepatřím." 
Nevíte, jak vypadám, ale mám takovej ten pohodlnej, klučičí styl, samozřejmě se občas ráda hezky a slušně obléknu, ale tohle prostě převažuje. Prostorné mikiny, trika, obyčejné kecky a ripped skinny jeans jsou lajf. No a teď si představte všechny ty píče a jejich kabelečky, zmalovené xichty, kožené bundičky, culíčky a namyšlené výrazy, no hnus.
Ale pořád to ještě bylo alright, protože tam byli frendi, společně jsme se jim smáli a tak, klasika.
Horší to bylo, když bylo před osmou a rozloučili se se mnou. 
Zaplněná hala se najednou vyprázdnila a zůstalo tam jen pár rodičů, píč a bohužel byly všechny židle obsazené. Chtěla jsem si sednout a číst si, ale neodvážila jsem se. 
Cítila jsem všetky oči na mne a nedokázala se ani pohnout. 
Chvíli jsem stála (jediná ze všech) jak dement a poté jsem se rozhodla, že si radši půjdu dát ven cígo a trochu se uklidnit. Venku byla zima jak v márnici, ale bylo to 100x lepší než být v té chvíli uvnitř.
Mezitím, co jsem pálila jednu za druhou a nervózně tweetovala jak drak, kolem mě chodili další lidi dovnitř. Já byla jak prase před porážkou s puppy výrazem a koukala stylem "Pomoc, dostaňte mě odsud a budu vám líbat nohy"..
Ovšem to jsem si aspoň myslela já. Řeknu vám, že je pro mě velkej problém ovládat mimiku. 
Myslím si, že se tvářím neutrálně a přitom pravda je taková, že na všechny házím bitch face, aniž bych chtěla, nebo si to uvědomovala, nazvěme to třeba obranným systémem jo. 
Tím se dostáváme k tomu, že mi pak všichni říkaj, že jsem namyšlená a přitom já za to fakt nemůžu.
Každopádně to určitě všichni znáte a vypadalo to asi nějak takto:




Po chvíli jsem ani ty pohledy lidí chodících dovnitř nevydržela, zvedla se z lavičky a šla úplně mimo školu, hlavně někam pryč od všech. Stála jsem si v neznámé uličce, tweetovala a bylo mi fajn.
Asi po půl hoďce mi začal zvonit telefon, byla to frendka s tím, že už skončili.
Ani si nedovedete představit, jak se mi v té chvíli ulevilo.
Šla jsem tedy na nimi a začala jsem se nedočkavě vyptávat. Opět mi ztuhl úsměv.

Jo, ještě jsem zapomněla zmínit, že se to dělalo na compu (lol pokrok) a bylo to úplně mimo náš obor, tedy test ze základů společenských věd, které jsme v životě na škole neměli a ani nevěděli pomalu, co to je. Já se navíc vůbec nepřipravovala, protože jsem si řekla, že to nemá smysl a že na to není čas, když to mám takhle debilně před maturou. 
Ok no, nedalo mi to, tak jsem koukla na pár scio testů a půjčila si z knihovny nějakou knížku o psychologii a základech spol. věd, které jsem projela očima, ale to bylo tak všechno. 
Byla jsem nasraná, protože jsem věděla, že se na tu školu a obor bude srát tuna gymploušů, kteří vlastně tento předmět mají xxx let a dokonce z něj maturují, myslím. 
Nefér, jakou mám pak oproti nim jako šanci? Říkala jsem si.
ZSV je vlastně o tom, že naťukávaj kde co, ale učí se jen opravdu ty základní informace, což já se svým oborem beru třeba úplně do detailů. Psychologie cajk, politika mi nic neříká.
No ale i tak jsem byla ztracená.

Od frendů jsem se teda dozvěděla, že test se skládá ze 60ti otázek, čas 25 minut, což mi přišlo úplně nereálný stihnout, ale ok. 
Museli jste mít dobře aspoň polovinu, abyste splnili přijímací řízení a mohli se řadit do seznamu přijatých a potenciálních studentů. 
Předem jedna týpka upozornila, že i když budete mít třeba 36 bodů, neznamená to, že jste hned přijatí, udělá se žebříček, seřadí se to podle nejlepších, za nějakými 30 lidmi či kolik berou se udělá čára a hotovo. 
Taky byl ten test udělanej tak, že na konci se vám ukázal výsledek, kterého jste dosáhli a venku se to hned tisklo a někam dávalo.
Dále jsem se dozvěděla, že tam jsou fakt sračko otázky, což jsem čekala. Takže to bude sportka.
No a vlastně mí frendi to nedali, kamarádka měla 24 bodů a kámoš 26. 
Na jednu stranu mě to uklidnilo, protože jsem nemusela podávat nějaký supr čupr výkony a nebyl na mě vyvíjen tlak, abych to dala, ale na druhou stranu jsem se snažila ze sebe vydat to nejlepší, ne abych se mohla před frendy chlubit, ale abych to dokázala kvůli sobě a měla dobrý pocit. 
Jo a taky jsem to chtěla dát, protože přihláška stála 560,- a nechtěla jsem, aby to byly prachy vyhozený do vzduchu, litovala bych.
A jako poslední věc, že to v jejich skupině prej skoro nikdo nedal a všichni odcházeli nasraní, další motivace hihi.
Nakonec teda nebylo až tak špatný jít jako druhá, protože jsem se dozvěděla cenný informace, který jsem mola použít ve svůj prospěch.

Bylo před desátou a já šla na věc. 
Bylo mi děsně, když jsem viděla jak každá holka šla se svou kamarádkou a já tam forever alone. 
Do učeben se chodilo po skupinách 19ti lidí. Já byla v druhé.
Jak už jsem psala, nebyla jsem ani nervózní, protože mi to bylo fuk, nepočítala jsem s tím, že bych se mohla dostat, upřímně jsem plánovala jít na úplně jinou školu, tohle byla spíš taková zkouška toho, jak na tom jsem a jestli na to mám, ale zároveň jsem byla nahajpovaná, protože mě to lákalo se tam dostat, chápete ne. Njn, typická Chucky, nikdy neví, co chce.
Vešla jsem do učebny a sedla jsem si úplně na kraj, k oknu. Tamní úča začala vysvětlovat všechny ty otravné pokyny, které se mi zrovna kupodivu hodily, protože jsem byla tak mimo, že jsem ani nevěděla, jak mám držet myš.
Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme spustili test. Já si přečetla sotva první kvesčnu, čuměla jsem na ní tři dny s výrazem "co to kurva je za hovno" a týpka vedle mě si to už scrollovala dolů a šlo slyšet jen "klik...klik..klik" a já v duchu "wtf, dělá si prdel?"
No, byly tam dementnosti jako "Co to je humanistická psychologie? Dogismus? Kdo pronesl myšlenku *Já vím, že nevím*?", nebo něco takovýho a oproti maturitě to byly fakt mega sračky, které by řešil celej internet. 
Dost otázek tam bylo z oboru a zbytek jsem usuzovala podle toho, že jsem to buď někde slyšela a něco mi to říkalo, nebo jsem to tipla.
Čas nakonec nedělal vůbec problém, protože jsem byla hotová a ještě mi zbývalo asi deset minut. 
V polovině už začali všichni odcházet, ani jsem se jim nestačila podívat do monitorů nebo xichtů, abych odtušila jak dopadli. Já se na svůj výsledek bála kouknout, tak jsem těch deset minut jen seděla, rádoby jsem přemýšlela a kontrolovala si své odpovědi, měla jsem z toho strach, strach z toho, že odejdu zklamaná. Lol k popukání viďte. 
Ke konci mi teda zbývaly asi tři minuty a všichni už byli skoro pryč, tak jsem musela vypadnout taky že jo. Levou rukou jsem si zakryla zděšeně oči, klikla na výsledek a pomalu ruku odkrývala. 
Tvl, na mě musel být fakt krásnej pohled. A guess what? Čekalo na mě mega překvápko. 
JÁ TO DALA. Měla jsem 36 bodů. Já vím, že jako nic moc, ale na to, že jsem o tom věděla úplný hovno a tipovala jen od oka, tak hustý. Šťastně jsem vyběhla z učebny, podškrábla nějakej papír s výsledky a šla ven. Chtěla jsem, aby to bylo překvápko, ale nedokázala jsem skrývat úsměv, radost a nadšení. 
Thanks God, že kamarádi nebyli naštvaní, měla jsem z toho celkem bobky, ale vzali to docela dobře. Kundopádně, jak už jsem říkala, tak to neznamená, že už jsem na 100% přijatá, myslím si, že spousta lidí to dalo levou zadní a ani se u toho nezapotili, ale tak uvidíme no.
Toť vše o výšce hah.


Lol jako kdo ví, třeba tohle všechno k někomu k něčemu bude a příští rok nebo ty další bude vědět, aspoň trošku, jak to chodí. #yourewelcomepředem


Další důležitá věc, která se mi v životě/minulej měsíc stala i když ne tak pěkná je maturita.
Hned to pondělí po přijímačkách, tedy 25.4. jsem měla první část maturity a to tu praktickou.
Ze začátku jsem si myslela, že to je ta nejvíc easy část, která nevyžaduje přípravu, protože se vlastně ani nemáte nač učit, teda jako nějakou teorii tam máte, ale spíš využíváte poznatky z praxe, řekla bych. 
Teda nemůžu mluvit za všechny, každej to má jinak, ale já jsem toho spoustu pochytila v hodinách, když jsme si to zkoušeli a tak, takže jsem se domnívala, že už toho víc naučit nepotřebuju.
Losovala jsem si mezi třemi předměty a to výtvarka, hudebka a zdravotní tělák.
Funny right? Když nejsem na umělce ani konzervatoři a vlastně ve výsledku mi skoro všechny tyhle předměty v budoucím povolání budou úplně k hovnu.
Probíhalo to pedagogickou formou. 
Ve zkratce - já jsem učitelka, k dispozici mám pár figurantů z nižšího ročníku, kteří jsou mí žáci a mám 15 minut na to, abych vlastně ukázala, jak bych vedla vyučovací hodinu, nebo tak něco.
Abych vám to nastínila, tak v hudebce jsme měli na výběr z pěti písniček, které jsme pak jakoby ty žáky postupně učili. Skládá se to celé z pohybu, dechu, vokálů a samotné písničky.
Výtvarka - zase 5 témat jako kresba, malba, koláž a další píčoviny, které pak vlastně s těmi dětmi vytváříte.
A nakonec tělák - 5 různých defektů páteře a celkově těla, hrajete si na tělocvikáře a předvádíte na těch žácích cviky.
Zní to jednoduše což? Taky jsem si to myslela, až do poslední chvíle hah.
Já to fakt zanedbala a srala jsem se ještě s dvěma otázkama pár hodin před samotným výstupem, nějak mi to prostě časově nevyšlo a taky jsem byla líná.

Ve třídě je nás asi 18, takže jsme byli rozhozeni po šesti do třech dnů. 
Já měla jít až poslední den, tudíž ve středu, ale jelikož jsem potřebovala v pondělí odjet do Prahy na koncert (dostanu se k tomu později), tak jsem si zařídila, abych mohla maturovat tedy úplně jako první, což byl teda docela dost velký risk, ale co bych kvůli koncertu neobětovala že? 
No nějak to zkrátím. 
Nerada jsem někde první, prostě musíte nastavovat laťku, podle vás pak hodnotí ostatní a tak.
Šla jsem si teda losovat a když jsem si přečetla, co mám, tak jsem málem zkolabovala.
Větší smůlu jsem už asi ani mít nemohla. 
Vytáhla jsem si zrovna tu otázku, kterou jsem dělala pár hodin před maturou, byl to tělák.
Jako sice jsem v těláku dobrá a asi by si někteří řekli "Když si to dělala pár hodin před tím, tak si to musíš pamatovat nejlíp ne?" Bohužel ne. Tuhle jedinou otázku jsem fakt neuměla.
Myslím, že hudebku i výtvarku bych dala raz dva, to si troufám říct, že jsem uměla perfektně, ale prostě ten tělák mě dojebal. A to ještě, že jsem se dokopala ty otázky jakž takž udělat, protože jsem se na to původně chtěla vysrat a dát přednost spánku, ale nakonec mi to nedalo a radši jsem to udělala.
Když jsem si dosedla na potítko a měla si psát přípravu, tak se mi všechno vykouřilo z hlavy a já si nemohla vzpomenout ani na to, jak se jmenuju, natož na nějakej cvik.
Byla jsem v prdeli jak nikdy.
Položila jsem propisku na papír a neuměla ani psát. Třídní si tu přípravu schovala, lol, ale kdybyste to viděli, úplně roztřesený písmo, nedávalo to smysl a vypadalo, jako kdyby to psal prvňák.
Nakonec jsem tam s menší pomocí něco naškrábala, převlékla se a šla na to.

NEJHORŠÍCH 15 MINUT V ŽIVOTĚ.
Vůbec mi to nešlo. Nevěděla jsem ani ty základní hovadiny. 
Ke konci mě úča upozornila, že mi ještě zbývaj 4 minuty a já nevěděla, co dělat. 
Ona pravděpodobně chtěla, abych to už ukončila, ale já stála jak dement, hleděla do té svojí přípravy na papíře a hledala mezi těmi miliony cviků nějaký, který bych ještě mohla použít. 
Teď to bude strašně zbabělý a tak, ale když jsem skončila, tak jsem vyběhla ze třídy a směřovala si to na hajzl, kde jsem se s pláčem složila k zemi. Ale nejsem jako sráč jo, já bulela kvůli toho, že jsem to fakt posrala a nepřipravila se pořádně. Nespokojím se s průměrnými výsledky, musím bejt nejlepší a v tu chvíli se mi to nějak vymklo.
Byla jsem ze sebe zklamaná no a taky jsem si nedovedla představit co dostanu.
Jasně, na čtyřku by to bylo určo, ale chápejte, maturita skoro za free a já z ní dostanu čtyřku? Ani piču. 
Tak jsem bulela, bulela, ztrapnila se přede všema, třídní mi furt opakovala, že vypadám jak uzlíček neštěstí a jakoby mi uletěly vosy.
Pak když jsem se uklidnila, tak jsem byla možná i ráda, že jsem si nevybrala to ostatní, protože všichni spolužáci vyšli z učeben nasraní, měli slzy v očích a říkali, že učitelé se chovali jak kokoti, totálně je ztrapňovali a chtěli po nich zázraky. 

Asi v 10 jsem vypadla, rozloučila se se všemi a utíkala domů, abych stihla vlak. O hodinu později jsem se dozvěděla, že jsem dostala dvojku, za což jsem radostí skákala do stropu. 
Sice nechápu jednu věc a to, že mi na tom celkově hrozným výstupu vyčetli úplně tu největší prkotinu a to je to, že jsem si pomáhala tou přípravou a neuměla to z paměti a furt jsem do toho čuměla. Můžete mi kurva říct k čemu jsem to pak psala 15 minut jak kretén?? Vždyť to jsou moje myšlenky, je to to, co mám v hlavě, tak co proti tomu maj? Jo jasný, chápu, že při cvičení se to nehodilo, ale bez toho bych byla namydlená už úplně, takže smůlka. Ale díky bohu, že to tak dopadlo.



Praha


Hned po matuře jsem odjela do Prahy na koncert, který se konal sice až v úterý, ale já už zoufale potřebovala vypadnout, takže jsem jela dřív. Byla to zároveň moje odměna a odreagování, protože ten stres a všechno se už nedal zvládat.
Taky jsem se měla po hodně dlouhé době poprvé vidět s jedním človíčkem, který je zkrátka můj život, takže to mělo být velmi speciální. Vlastně to celé byl můj nápad a koncert měl bejt naše první rande hihi.
No nebudu to zdržovat, byly to nejlepší tři dny v mém životě a byla jsem ta nejšťastnější Chuckyna pod sluncem.
Koncík byl super, sice mě štve, že jsem kluky, ježiš, teď jsem si uvědomila, že jsem ani nenapsala na koho jedu bože, takže jsem byla na Jack&Jack ok. Bohužel jsem je nepotkala, ale to bylo jen kvůli mé lenosti, měla jsem možnost před a po koncertě, ale prostě jsem kkt no a budu si to vyčítat ještě mega dlouho.
Taky jsem nepotkala Jonáše aka Mačetku, což mě dost mrzí. Vážně mě překvapil, viděla jsem ho naživo vystupovat poprvé a dost se mi to líbilo. Je strašně hyperaktivní a má v sobě spoustu pozitivní energie, kterou předává dál a příjde mi, že šlo dost vidět, že si to užívá a je vděčnej, že tam mohl bejt, totok cením na interpretech nejvíc.
No, pak jak jste si mohli už přečíst se tam stal ten incident s Annou Šulcovou, tak to bylo na tom dni jakoby asi nejvtipnější, vzhledem k tomu jakou na twitteru dělala chudinku a naživo si otvírá strašně držku.
Btw NESNÁŠÍM JUTUBERKY NA KONCERTECH!
Si příjdou jak největší princezny pět minut před vpuštěním, nějaká prochcaná fanynka, aby byla za hrdinku je pustí před sebe do první řady a jutuberky pak frajeří, že jsou nejlepší, že se procpaly a tak.
V horším případě tedy na Jacks Šulcová poučovala všechny, kdo je tady pán, řvala věci typu "Kdo tady nemá rád Mačetu?" a "Mohli byste se všichni posunout o tři kroky dozadu, já bych si chtěla sednout".
DO DRŽKY BYCH JÍ DALA. 
Fakt lituju, že jsem nestála někde poblíž. Pak tam prej její gang řešil mé tweety a ona čuměla všem do mobilů, jestli mi je náhodou někdo nekomentuje lol.
Při koncertě jsem byla na balkóně a ona asi ve třetí řadě, takže jsem na ní měla skvělej výhled a velice mě zajímala její reakce celkově na toho Jonáše a tak. 
Ze začátku furt čuměla do mobilu, měla nepřítomnej výraz, který střídala s bitch facem, ale pak se asi nechala unést nebo nevm a začala si zpívat, což jsem fakt nepochopila.
Po koncertě se dál stalo vlastně to, že jsme s bae jely na pokoj, jelikož jsme byly tired af a čirou náhodou poblíž stála Šulcka a z doslechu jsme se dozvěděly, že pravděpodobně pojede s náma a bude vystupovat na Andělu. Nastoupily jsme. Ony si sedly. My stály na druhé straně tramvaje. 
Nakonec se přímo před nimi uvolnilo místo, tak jsme si tam ze srandy sedly. 
Já telefonovala. Když jsem svůj hovor ukončila, tak mi bae řekla, že slyšela nějakou píču, co tam seděla s nimi, že probírala můj tweet o kouření a Šulcka was like: "Ona je trapná no".
Lituju, že jsem se v té chvíli neotočila a nedala jí hlavou o sklo.
Jedna týpka, co tam byla s ní mě kdysi na koncertě už viděla, ale asi mě nepoznala.
 Omg, to by bylo tak boží, kdyby ji třeba řekla: "Hele, ale ona sedí přímo před tebou" lol, bych umřela.
Taky jsem pak z doslechu slyšela různý věci, jakože Já, Teri a Jonáš jsme pro ně byly žhavé téma a tak. Je to prostě debilní kreténská píča no, co vám mám k tomu víc říct...
Tím bych to uzavřela.


A už tady máme opravdu poslední část článku a to je písemná matura, která se uskutečnila minulý týden.
Na tohle jsem srala snad víc, než na ty praktické, ale prostě na tohle se nemáte jak naučit.
Ajinu chvála bohu umím a v češtině musíte umět pracovat s textem, gramatiku, občas nějakou tu historii, autory a jejich díla, básnické prostředky, rýmy, slohové postupy, funkční styly a další hovadinky, ale jelikož, nechci se chlubit jo, ale tohle všechno ovládám, tak nebyl problém.

V pondělí se psala slohovka z ajiny. To se celkem dalo, ale jelikož to byl první den, tak jsem strašně zmatkovala, udělala trilion chyb, na které jsem přicházela ještě xx hodin poté atd. 
Vzpomínám si, že jsem zapomněla dát do nadpisu v každém slově velké písmeno, zapomněla jsem oddělit první řádek, možná se i rozloučit. Taky si pamatuju, že mi to tak tak vyšlo se slovy a možná jsem tam mohla něco přidat, jenže už nebylo kam, takže smůla.

Úterý bylo věnováno češtině. Nejprve didakťák. Nic tak těžkého. 
Budu za neznalce a trapku, ale přiznám se, že Ezopa jsem nevěděla a na epipičazeuxis jsem si nemohla vzpomenout a spletla si to s personifikací, což bylo dost hloupý. 
Každopádně ani tyhle dvě perličky mi test nějak neposraly, byly pouze za jeden bod a já si troufám říct, že nejsem až tak debilní, aby mi tyhle dva body k něčemu byly. Co jsem tak napočítala, měla bych to mít na okolo 80% , což je dvojka. 7% ZASRANÝCH DO JEDNIČKY, ACHJO, MNĚ SE TO SNAD NIKDY NEPOVEDE!

Ze slohovky mám pak největší bobky, protože si nejsem jistá vůbec ničím...
Psala jsem to zbytečně složitě. Místo 250 slov mám asi tak stejně slov, jako je dlouhý tento článek a to fakt nelžu. A strach mám z toho, že jsem mohla kdykoliv uhnout od tématu a sjet někam jinam, především k popisu. Takže se prosím modlete se mnou, ať to dobře dopadne.
Snad se češtinářka slituje, ale zase jsme u toho, že jsem až moc egoista, puntičkář, perfekcionista a já nevím, co všechno, ale prostě NECHCI MÍT ČTYŘKU ZA TAKOVOU LEHKOU PÍČOVINU, já vím jsem strašná, ale pokud mi nic jiného zbývat nebude, budu se s tím muset spokojit.

A naposledy, třetí den patřil didakťáku z angličtiny. 
Bylo to docela sad, jelikož polovina třídy na mě spoléhala, anglicky vůbec neumí a tak jsem byla jejich jediná záchrana. 
Měli jsme v poho učitele, kterému bylo úplně ukradené, že se opisuje, dokonce tam chrápal.
Spolužáci už dokonce měli vymyšlený i super opisovací plán, když jsem mezi posledními došla do třídy, drželi mi čestné místečko vzadu a tak, how cute lol.
Když v tom...vešla do třídy inspektorka a měli po prdeli..
Karma jak sviň, za ty dva dny nepřišla vůbec, maximálně nakoukla, nebo se prošla po třídě.
Seděla jak píča, hypnotizovala mě pohledem. Když skončila poslechová část, myslela jsem si, že odejde, jenomže ke vší smůle tam seděla dál, až do úplného konce, takže v tom byli ostatní úplně sami.
Pro mě osobně to byla nuda, u poslechu jsem zívala a málem spala a writing jsem měla hotový docela brzo. Zasekla jsem se u mé nejmíň oblíbené části a to je přiřazování věcí k lidem.
Pro ty, kteří vědí, tak bylo to cvičení 8.
Nechala jsem si na to 20 minut, ale stejně mi to vůbec nešlo, nakonec jsem k mému údivu zůstala ve třídě úplně sama a odcházela jako poslední.
Jop, ještě jsem zapomněla zmínit, že ten záznamovej arch jsem měla položený u kraje lavice, tak abych moje nejka aspoň něco opsala, inspektorka si toho všimla, přišla a ten arch mi úplně přesunula na druhej konec lavice (kdybychom byli hovada, tak řeknem, že v pravidlech bylo napsáno, že se s papírem vůbec nesmí pohybovat a na druhé půlce lavice nemá co dělat), byl tak daleko, že jsem se ho bála přisunout k sobě blíž, aby mě náhodou nezabila tvl.
Nakonec mi těch zbylých 20 minut stála za zadkem a furt mi do toho papíru čuměla jak píča.
A když jsem teda konečně vycházela ze třídy tak se na mě obrátila s "Bylo tam moc textu, viď?", jsem myslela, že ji jebnu omg.
Ale jinak to bylo až moc primitivní a měla byla mít něco kolem 90%, kdyby mi to TA píčovina neposrala, tak jsem mohla mít víc, což mě vážně sere.
Úplně nejhorší je, že se výsledky dozvíme až 16., to budou probíhat zrovna ústní a teď si jako představte, že to někdo nedá, koukne na to, složí se a ústní nedá už vůbec, hah.
Se kouknu asi jen na ajinu, aby mě to nakoplo a hodilo do dobré nálady a tu slohovku z čejáku nechám až na jindy, lol.
Většina spolužáků mě tedy teď nesnáší, protože oni jsou like: "Omg, mně uteče čtyřka o bod"
And im like: "Omg, do piče, mně uteče jednička o bod", nesuďte mě ok



A jak jsem na tom teď? Momentálně mám svatý týden a příští týden tedy 16.5. mám ústní.
Vůbec nic neumím. Vůbec se mi do toho nechce. Znáte to, máte prostě vsugerováno to, že je volno a jakoby prázky a k ničemu se nedokopete. Já bych strašně chtěla, jenomže mi to nějak nejde a pak zas budu brečet jako tady teď vám, že jsem to posrala a že jsem to mohla dát líp. Takže doufám, že na mě budete myslet a držet mi palce a všechny končetiny na těle.

Pátek bude 13.
V sobotu mám narozky
A v úterý svátek, takže se modlím, ať mi to přinese aspoň trochu štěstí, když už to nebudu moct ani pořádně oslavit, poněvadž se všichni kámoši "učí" (jakoby jim ten jeden den k něčemu byl lol), takže je to fakt na hovno, no holt to budu muset nechat až po, kdy se opiju do bezvědomí, hah.


To je asi vše. ANO! KONEČNĚ! Pokud jsi to dočetl/a až sem, vzdávám ti svůj hold, klaním se až k zemi a tak.
Já bych byla děsná jutuberka tvl, bych měla videa dlouhé na tři století. 
Můžete mi říct, JAK, proboha JAK, se mi může stát, že tohle mělo původně bejt krátký shrnutí toho, co je new a nakonec to je dlouhý jak hajzl, nikoho to nezajímá, polovina to ani nedočte do konce a člověk by se z toho posral???? Jsem fakt nenormální. Bohužel, dlouhé texty jsou moje. 
Neumím se vyjádřit v pár větách, když už něco rozebírám tak pořádně a do detailů, snad to třeba někdo ocení.
Už vás nebudu trápit, jste vážně u konce, držte mi prstíky u maturity  a uvidíme se snad co nejdřív u něčeho dalšího! Díky, že mě čtete, máte dobrej vkus! 
♥♥


středa 30. března 2016

My Believe Tour Experience: Vienna 30/03/13

UŽ JSEM TADY ZAS!

Sorry, já to musela použít.


Ahoj všichni! Jsem zpátky s dalším článkem, tentokrát "trošičku" delším, ale slibuju, že nic delšího už v životě nenapíšu, čestný skautský!
Tak nebuďte sráči, pochlapte se a doufám, že to dočtete až do konce.
Představte si chudáka Chuckynu, jak se s tímhle srala víc než 7 hodin místo, aby se šprtala na marutu, takže pokud to nedám, je to vaše vina ok?

Takže oč tu dneska poběží?
Tohle mě napadlo vlastně úplně random, chtěla jsem o tom napsat pouhý tweet.
Ovšem, když se mi "to", co jsem chtěla doopravdy napsat do tweetu nevešlo, řekla jsem si "Ok, tak hodím screen no", jenomže i ten screen by na to byl málo, tak jsem si řekla "Proč ne? Tak o tom napíšu na blog"


It didn't matter how many times I got knocked on the floor
But you knew one day I would be standing tall
Just look at me now
Cause everything starts from something
But something would be nothing
Nothing if your heart didn't dream with me
Where would I be, if you didn't believe.


Už jsem některým z vás aspoň trochu napověděla? Že ne? Ok, nebudu vás srát.
Jelikož je pro mě dnes velmi speciální den, tak jsem se rozhodla, že bych o tom mohla něco napsat, zavzpomínat a pousmát se nad fotkami a zážitky.
Přesně před třemi lety, tedy 30.3.2013 jsem zažila svůj první velký koncert a měla jsem to štěstí, že to byl koncert mého největšího idola - Justina Biebera. Bylo to ve Vídni v rámci světového turné Believe tour.





Fans Biebse budou mít třeba radost ostatní asi ne.
Máte dvě možnosti, buď jděte do prdele, nebo to prostě překousněte a místo Biebse si představte třeba Hanču Zagorovou nebo koho chcete, slibuju, že to bude stát za to.

Uff, do čeho jsi se to zase pustila Chucky?
Vážně ani nevím, jak to celé zformuluju, protože toho mám v hlavě tolik a potřebuju to s vámi sdílet, takže doufám, že na nic důležitého nezapomenu, jelikož by mě to asi mrzelo.

Jo a ještě bych ráda poukázala na to, že tohle je příběh 15tileté Chucky.
Dost naivní a trapné fanynky, kterou je mimochodem i teď, ale prostě to je jedno, v tomhle věku jsme byli trapní všichni, jen někdo to ukazoval míň a někdo víc, tak na to prosím berte zřetel, dík.





Nejdřív asi začnu storkou ohledně lístku, na kterou jsem hrozně pyšná.
Takže asi byste čekali něco jako "No, lístek jsem měla hned ještě ten den, jak šly do prodeje", ale ne...husté na tom je to, že jsem si ho sehnala ani ne měsíc před koncertem a domů mi poštou přišel týden před.
Si asi řeknete "A co jako? Pro někoho je to úplně normální", no jenomže kdysi (ani nevím, jestli můžu říct kdysi, no ale prostě v té době), to ještě nebylo tak easy.
Nebylo to jako třeba s letošním koncertem Justina, kdy najedete na událost a milion lidí tam ty lístky prodává. Sice překupníci, ale když si připlatíte, tak ten lístek máte.
Navíc taky do Vídně žejo, nic jednoduchýho, když moc Čechů nejelo a když už, tak všichni lístky měli a to jako zaplať pánbůh, že jsem to nemusela řešit s nějakýma posranýma Němkama lol.
Ale hezky popořadě, vezmeme to od začátku.

Lístky šly do prodeje někdy červen/červenec roku 2012, mám dojem (??), pokud se pletu, tak pardon. Čekala jsem, že se to okamžitě vyprodá (tak jako dnes), ale bohudík se tak nestalo. No jenomže, dovedete si to představit. Já jako patnáctka bez přísunu financí. Rodiče byli vyloučení. Má rodina nikdy nepochopila mou lásku ke koncertům. Ani se nesnažili pochopit, co mi to dává a že to je jediná věc, která mi dává pocit bezpečí a jsem díky tomu upřímně šťastná, v té chvíli prostě vím, že tam jsem kvůli jedinému člověku a cítím se mezi svými, že někam doopravdy patřím.
Do teď mi babička, když ji oznámím, že jedu na koncert říká "Ty seš fakt debilní, takový peníze...Víš, kolik za to můžeš mít oblečení?"
No, má rodina si zkrátka myslí, že jsem na hlavu, že nejsem jako ostatní a asi by byli radši, kdybych ty peníze strkala do chlastu, drog a já nevím čeho všeho ještě hah.

Ne jen z pohledu financí to bylo těžké, také docela záleželo na tom, že jsem neměla s kým jet. Vlastně jsem celou dobu netušila, jestli vůbec pojedu. Problém byl také v tom, že můj otec byl/je na mě hodně přísný a pouštěl mě sotva ven s kamarády před barák, natož někam na koncert a ještě do zahraničí, ale mě to neodradilo. To bylo asi poprvé v životě, když se ve mně probudila nějaká ta cílevědomost a chtíč. Do těch 15ti jsem si asi nikdy víc nevěřila jako v tu dobu.
Teď to bude celkem trapný jo, ale poháněl mě ON, Justin. Naučil mě věřit ve svý sny, takže jsem v podstatě dělala to, co mě naučil, nebo spíš to, co jsem si díky němu uvědomila a vsugerovala do hlavy. Nezajímalo mě, co bude, co se stane, až se to otec dozví, co budu dělat, jak to zvládnu, to, že tam budu sama, peníze....prostě jsem se tam musela dostat za každou cenu.
A tak jsem začala šetřit. Ani se mě neptejte z čeho, protože sama nevím.
Peníze na sladkosti, malé výpomoci, uklízení, svátky, znáte to... obírala jsem vlastně samu sebe jen, abych si splnila sen.

Takhle to šlo celé prázdniny a mně přišlo, že se k té částce, kterou jsem potřebovala ani trochu nepřibližuju. Vezměme v potaz to (teď se nad tím určo pousmějete), že to nebylo tak jako dneska. Různé sekce, milion píčovin a tak. Na to, že byl Justin na výsluní, hala velká, možná větší než O2, tak ceny byly oproti těmhle k popukání, v podstatě to bylo skoro zadarmo.
Obyčejné stání stálo 1K.
Golden circle 1,2K.
M&G 12K
...a pak tam byly nějaké ty VIP balíčky s merchem, místem na balkóně, fotka s kartónovým Justinem a další hovadiny.

Za tu dobu se ty lístky asi trilionkrát vyprodaly a mně to pokaždé strašně zlomilo srdce a obrečela jsem to, protože jsem ztrácela naději, že se mi to povede. A jakoby mi to dělali naschvál...
Když se to vyprodalo, lístky doplnily, pak se zase vyprodaly a tak pořád dokola...až jednoho dne...nezbyly žádné, nedoplňovalo se a já z toho byla zralá na Bohnice.
Ale stále jsem to nevzdávala, chtěla jsem to dotáhnout až do úplného konce a buď to skončí tak, že na tom koncertě budu, nebo to budu oplakávat doma, ale aspoň s tím, že jsem pro to udělala maximum.
Btw taky tak nesnášíte vzdávače? Když se někdo pro něco nadchne, nebo hůř chvíli na tom pracuje, ale pak to hloupě vzdá? Grrr, vraždila bych za to.





V září jsem vlastně nastoupila na střední školu a o pár týdnů později mě potkala taková větší nepříjemnost..
Už si moc nepamatuju, jak to začalo, ale vím, že jsme byli na nějakém výletě nebo tak něco a byl tam jeden o rok starší kluk, který chodil na stejný obor jako já.
Nějak jsme se začali bavit, výlet se chýlil ke konci a on si chtěl něco koupit, pokud si dobře pamatuju, ale neměl na tu věc dostatek peněz.
A tak na mě vybalil toto "Hele, udělám ti takovou nabídku. Vím, že chceš jet na Justina, co kdybys mi půjčila xxxx na tu věc a já ti to pak vrátím + ti koupím ten lístek a nebudu za to nic chtít, slibuju"
Teď si asi říkáte "Ježiš, ty seš ale píča, to by snad každému došlo, že si z tebe dělal prdel a dostaneš tak veliké hovno maximálně"....to mi taky o pár týdnů později došlo.
Bylo jsem hoooodně naivní, ale snažte se vžít do mé situace, neměla jsem naději a on mi ji dal, on mi podal prsty a já mu sežrala celou ruku. Brala jsem to jako malinký zázrak a proto jsem mu uvěřila.
Jenže utekl měsíc, dva a nic se nedělo. Začínala jsem mít obavy, že jsem naletěla.
Pokaždé, když jsem mu napsala, nebo ho potkala a zeptala se na to, tak mě uklidňoval tím, že to bude v pohodě, že už ten lístek objednal a takové kecy.
Co se dělo dál si nevybavuju, jen vím, že někdy v prosinci jsem už na to neměla nervy, zatáhla jsem do toho i své kamarády, kteří za mnou stály a začali jsme na něj tlačit, ať mi aspoň vrátí peníze, které jsem mu půjčila, že po něm už nic nechci.
V podstatě mě obral o spoustu drahocenného času, vlastně jsem kvůli němu přestala i šetřit, protože jsem mu fakt věřila, že ten lístek budu mít a že se o nic nebudu muset starat a pak jsem musela všechno narychlo dohánět.
Stále se nic nedělo, tak jsem začala vyhrožovat, že to řeknu ve škole a že na něj pošlu otce (ooo, jak vyspělé, ale nic lepšího mě nenapadlo, samozřejmě otci bych nic neřekla, protože by prvně zabil mě a pak toho kluka) ale zafungovalo to. Zdálo se, že se začal bát a tak jednou, když jsem nebyla ve škole předal kamarádce půjčené peníze a jako třešničku na dortu krabičku cigaret hah.
Byla jsem ráda aspoň za to, překonala jsem to a šla dál, ale vůbec mi nešlo o to, že mě podvedl a že někdo tak odporně využil mé důvěřivosti a dělal si ze mě jenom prdel a že mě to celkem ranilo, ale sral mě ten ztracenej čas.

Později jsem se ve škole od učitelů dozvídala různé věci. Například, že ho jeho třída vůbec nemá ráda, že je na okraji a nikdo s ním nechce nic mít, protože všem jenom lže, vlastně tak jako mně.
Lhal o penězích, teď už si nevzpomenu jak to bylo...něco o tom, že si všechny kupoval, měl neustále nové, docela drahé oblečení, věci..a všem říkal, že to má z brigády a přitom je vyhrál v automatech nebo tak něco, opravdu nevím.
Nakonec byl tak odstrkovaný, že přešel na jinou školu a já už ho díky bohu nemusela vídat a už ho snad v životě ani neuvidím.
Tak, to byla jen taková nepříjemná zkušenost a pohneme se dál. Dále to probíhalo vlastně úplně stejně jako dřív, stereotyp.

Dny ubíhaly a já byla zoufalejší a zoufalejší, dnem i nocí jsem projížděla všelijaké události koncertu, fan stránky a hledala nějakou dobrou duši, která by nějakou náhodou prodávala lístek za přijatelnou cenu...
Bylo to hodně těžký, protože jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo sháněl lístek a jelikož jsem nemohla být online pořád a vystihnout tu chvíli, kdy zrovna někdo napíše, že lístek prodává, tak mi ho většinou nějaký šmejd vyfoukl přímo před nosem.

Pak se vlastně stalo to, že se mi přiotrávili máma a brácha. To bych nějak nerozebírala. Každopádně jsem z toho byla v řiti jak...no asi si to dovedete představit, nic příjemnýho.
Vážně jsem myslela, že tohle je konec, už jsem dál nemohla.

Když najednou, pár dní na to....přišel velký boom. Našla jsem jednu holčinu, která prodávala lístek na sezení, protože jich koupila omylem víc, než kolik jich potřebovala.
To se mi sice dvakrát nezamlouvalo, protože kurva, kdo může na koncertech sedět? A ještě, když šlo o tohle, tak to už vůbec nepřipadá v úvahu. Jenomže do koncertu zbývalo 30 dní a mně nic jiného nezbývalo. Už jsem se tedy pomalu smiřovala s tím, že sice budu mít sezení, ale pořád lepší než nic, aspoň tam budu a uvidím ho žejo.
Docela, pro mě smrtelný, překvápko přišlo tehdy, kdy jsem si od té slečny vyžádala fotku lístku, abych nenaletěla nebo tak.
Poslala mi tedy fotku, já ji otevřela a byla jsem v šoku...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....


lol, dělám si prdel.
Ta kráva s prominutím, měla prostě lístky do GOLDEN CIRCLE a ona to ani nevěděla sakra!!!
Ale hlavně, že velká fanynka ok.
Do teď si pamatuju, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem pocítila jaké to, být šťastná.
Když jsem jí se slzami v očích a úplně na dně napsala, jestli si ze mě dělá srandu, že mi chce prodat opravdu tohle a jestli vůbec ví, kam to má, že bude přímo u pódia, odpověděla jen, že neví, jakože stále nevěděla, co to vůbec je a pořád kecala něco o sezení....no ale já měla jasno, bohužel jsem nebyla tupá jako ona :D
Ovšem můj úsměv zmizel hned po tom, co jsem se zeptala na cenu lístku.
Vyvalila na mě, že chce za něj 5K.....což je kurevsky přemrštěný, když stál 1,2K.
Za těch 5 tisíc bych už mohla mít rovnou nějakej ten VIP balíček, ty vole.
Zeptala jsem se, odkud je proboha sebrala a ona odpověděla, že je má z nějaké neznámé, pro mě i pofidérní, stránky, kterou jsem neznala a že jich kupovala 5 a dala za to 10-30K, to už si moc nepamatuju, ale vím, že to bylo strašně šílený číslo.
Poté jsem ji tedy vysvětlila celou svou situaci a ji mě bylo asi líto, takže jsem ji ukecala na 3 tisíce. Ále to zas nedošlo mně, protože já byla v takovým ráji, že budu mít lístek a dokonce takhle dopředu, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že tolik za ten lístek dát nemůžu, protože ty prachy nemám.
Měla jsem možná 2K, ale ten minimálně litr pořád chyběl.
Nakonec to dopadlo tak, že slečna byla ochotná mi prvně poslat lístek s tím, že ji ty peníze pak pošlu, nebo ji je předám na koncertě. Lol nakonec jsem jí to poslala tak dva týdny po. Nevermind. Prostě jsem to musela došetřit.


Takže jupí, třikrát hurá, Chuckyna měla konečně lístek a byla ráda, že se konečně může pohnout z místa. Lístek přišel teda týden před koncertem, což bylo vážně tak tak. Obrovská euforie přišla, když jsem ho držela v ruce (lol to zní fakt divně, žádný sprosťárny) a mohla si aspoň na chvíli oddychnout. I MADE IT BITCHES!
Byla jsem na sebe strašně pyšná už jenom, protože mi všichni okolo neustále říkali, ať se na to vyseru, že to nemá cenu a že to nedokážu. A taky, protože nikdo moc z Čechů ani Slováků, teda aspoň, jak jsem to sledovala GC neměl, takže jsem byla ráda za to, že jako jedna z mála budu fakt blízko.










hihi, nebyla jsem sama, kdo měl z toho radost, lol berte to s rezervou, přivřenýma očima, nakloněnou hlavou a tak


Dále se stalo vlastně to, že jsem náhodou na nějaké fanpagi narazila na jednu slečnu, která měla stejný lístek jako já.
Začaly jsme se bavit, řekla jsem jí svůj příběh a ona napsala, že ji potkalo něco podobného akorát přes nějakou stránku. Zkrátka objednala si lístky, vysolila za to pěknou pálku, ale nic ji nepřišlo (lol, ale tak to mi příjde ještě naivnější a debilnější než ta moje storka) a že nakonec se ji povedlo sehnat také golden circle. Ale jí to všechno platila maminka, takže s tím neměla žádnou práci...

Teď, když o tom tak přemýšlím, tak ona je docela důležitou součástí tohohle příběhu, ale nejradši bych ji nakopala prdel. Nevím, jestli tu o ni můžu mluvit takhle, protože kdyby na to náhodou narazila, tak by to asi nebylo to nejlepší. No who cares, prostě píšu pravdu, smiř se s tím ok.

Nakonec se z nás teda staly jakž takž kamarádky i když jsme si vlastně mimo Justina neměly, co říct, což se mi pak potvrdilo hah.
Nabídla mi, jestli spolu nebudeme na koncertě, protože nikoho neměla a já taky ne, za to jsem byla vděčná.
Pak ale přišla s tím, že neví, jak se tam najdeme a že by to bylo složité, tak jestli bych nechtěla s ní JET.
Bydlela v Brně.
Já původně měla jet s kamarádkou z mého města (zdravím Kristý), která měla akorát stání, takže bychom se musely před koncertem rozdělit, ale byla jsem ráda, že můžu jet aspoň takhle s někým, když jela navíc s mamkou, protože jsem v 15ti nebyla fakt žádnej cestovatel a i teď jsem ráda, že dojedu 8km vlakem do Ostravy a šmitec tvl.
Jenže Kristý plánovala jet v den koncertu tak, že vlak by tam dojel kolem půl 3 odpoledne. Což bylo pro mě docela pozdě.
Btw jsem na tohle strašnej úchyl, ale když jdu na koncert tak chodím několik hodin předem, já prostě nepřekousnu to, když nemám první řadu a i to čekání je zážitek na kterej se nezapomíná...
A v případě Justina bych tam nejradši i kempovala, jenomže by to se mnou nikdo nepodstoupil, tak jsem se musela podřídit.
Stále jsem přemýšlela, jestli s Kristý jet. Říkala jsem si (vážně to teď neber špatně, prosím) "Kurva, tak já se tu tak snažím, dotáhnu to dokonce, chci bejt úplně u pódia, nezkazím si to jenom tím, že přijedu takhle pozdě, nechci stát někde vzadu"
Nakonec jsem se tedy přiklonila k holčině, která měla stejný lístek jako já. Říkejme jí třeba "potratka" ok, to se bude líp pamatovat.
Potratka mi navrhla, že bych do Brna dojela kolem osmé ráno a hned poté bychom vyjely směr Vídeň a kolem dvanácté byly na místě, což mi úplně vyhovovalo a já z toho byla nadšená.
Achjo, kdybych už tehdy tušila, co mě čeká....


Cesta
Opravdu největší píčovina století, kterou jsem mohla udělat bylo to, že jsem den před koncertem šla nakupovat, přišla jsem domů okolo 10. večer a byla totálně na sračky.
Vyřídila jsem pár věcí, odpověděla všem na jejich povzbudivé zprávy, ať si to užiju, přežiju to a zalehla jsem až kolem půlnoci. Ze spánku jsem měla úplný hovno, jelikož jsem nemohla usnout, vstávala jsem ve tři ráno
Proč tak brzo? Musela jsem. Otec vstával v 5 na ranní a poté hned vypadl z domu, ale kdybych čekala, nestihla bych svůj vlak.





Jo, taky je dobrý zmínit, že Chuckyna jela yolo a nikdo to nevěděl, později se to dozvěděla babička a máma, ale otec do poslední chvíle věděl úplný hovno. Nechtěla jsem, aby to věděl, určitě by mi to zakázal i když já bych jela tak i tak. Bojovala jsem za to a nikdo ani nic by mě už nezastavilo.
Když se to pak dozvěděl, tak sice ječel, ale babča ho uklidňovala tím, že jedu vlastně s Kristý a její mámou a ta mě ohlídá, tohle si myslela i máma. Bohužel to nebyla pravda, ale já to nechtěla nikomu říct, protože jsem jim nechtěla přidělávat starosti. Upřímně? Sama jsem nevěděla, co se mnou bude ani jestli to zvládnu.
Z baráku jsem vyletěla kolem čtvrté ráno cca (??) a vlak mi jel v 6.
Jedna frendka byla tak hodná, že se mnou dala srazík a počkala se mnou.
Nastoupila jsem do vlaku, rozloučila se a a už si to frčela do Brna.








Nikdy před tím jsem tam nebyla, ale o nic jsem se nemusela starat, protože to bylo domluvené tak, že Potratka, její máma a její přítel pro mě přijedou, vyzvednou mě a ubíráme se směr Vídeň.
Asi po hodině cesty jsem byla ale vyvedena z omylu....

Vibroval mi mobil, volala Potratka...Říkala jsem si, že se chce asi zeptat, jestli je všechno v poho a vychází vše, tak jak má, jestli jsem na cestě a tak.
Dala mi svou mámu, dostala jsem strach, to neznačí nikdy nic dobrého...a měla jsem pravdu.
Máma mi oznámila, že jejímu příteli se tak brzo jet nechce, takže mám normálně vystoupit v Brně, koupit si lístek do nějaké řitě světa, dojet tam, Potratka že mě vyzvedne na nádru, půjdem k nim a pak pojedem.
No, já málem dostala infarkt. Jako chápete to? Já prostě takovej antitalent na všechno, tichej debílek, kterej si bez ostatních neporadí a měla jsem někam dojet? Já? No way.
Vystoupila jsem z vlaku a když jsem došla do haly nádraží zatočila se mi hlava. Bylo to na mě všechno až moc nový, obrovský, všude tuna lidí, nebyla jsem na to zvyklá.
Okamžitě jsem se rozbrečela a zavolala kamarádce s tím, že nevím, co mám dělat.
V té chvíli jsem měla opravdu sto chutí se vysrat na nějakej koncert a jet okamžitě domů. Být v bezpečí a nemuset čelit takové hrůze.
Já vím, je to trapný, ale já byla v 15ti prostě ještě strašně zaostalej človíček, kterýho rodiče vůbec nepřipravili na to, jak je život těžkej. Žila jsem si v takové nevědomosti, že všechno je jednoduché a já nemusím dělat vůbec nic.
Nakonec jsem se teda nějak pochlapila, koupila si lístek do těch prdelovic a vyšla ven hledat správný nástupiště. To bylo samozřejmě úplně někde v řiti. Pak mě ještě dostalo to, že přijelo takový prdítko, jeden vagón tvl a to bylo celé, nasedla jsem a jela do neznáma.
Když jsem dojela a viděla Potratku, jak už na mě čeká, tak jsem byla fakt štěstím bez sebe, že jsem to zvládla, byla jsem už o hodně klidnější. Pak jsme tedy šly k ní domů, kde mě čekal další šok...




Máminu příteli se STÁLE nechtělo, takže se bude vyjíždět až kolem dvanácté.
Byla jsem neskutečně nasraná i když mě uklidňovali slovy "Nebooj, Vídeň je kousek, budem tam hned"...ale prostě chápete ten princip? Nemusela jsem se takhle nervovat, mohla jsem si v klídečku jet s Kristý a její mámou a dojela bych tam vlastně úplně stejně jako potratka a její family.
A byla jsem nasraná oprávněně, nakonec jsme totiž vyjeli až kolem půl jedné či jedné dokonce, ale už jsem to odmítala řešit. Pak se také ukázalo, že mámin přítel řídí asi jako moje babička, která nemá řidičák, ale za to šedý zákal.







Z chvilkové cesty se stala nekonečná a k hale jsme dojeli až kolem třetí odpoledne.
JEŠTĚ POZDĚJI NEŽ KRISTÝ!!! What the actual fuck jako?
Ten týpek dojel v pohodě do Vídně, ale pak se v té Vídni sto let motal jak kretén, než vůbec tu halu našel.
Myslím, že kdybych v té chvíli mohla zabíjet pohledem, tak tam všichni chcípnou.
No, takže už jsme byly teda u haly a já měla batoh a jelikož jsem netušila, co si vzít, protože jsem ještě nikdy na takovém koncertě nebyla, tak jsem vzala jen pití, foťák, lístek a šla takhle "na lehko", žádný peníze, žrádlo, což se mi pak vymstilo. Navíc její píča matka měla plán, jakože pojedou zpátky domů a přijedou pro nás až po koncertě, rozloučily jsme se a šly do prdele.


Čekání
Přišly jsme teda před halu, před kterou už seděly desítky lidí, zřejmě od rána, byli zabaleni v dekách a vypadalo to, že docela mrznou, ale i tak v dobré náladě.






Po nějaké chvíli TEPRVE začali stavět zábrany.




video


Taky se nám začalo chtít strašně na hajzl. Chucky so smart prostě, ne že by si někam zašla, dokud to šlo.
Nevím, jak vám to vysvětlit, ale na jedné straně od haly byl plot a za ním šly vidět tour busy. Okamžitě jsem si začala představovat, že by bylo ohromné, kdyby třeba vylezl Justin a šel se pofotit s fans, protože to občas dělává.
Když v tom někdo zvolal jakože za tím plotem je Justin. Pár lidí včetně nás se teda rozběhlo k plotu. Já byla úplně u něj a byly jsme z toho strašně vycákané. Pořád jsem prostě čekala na tu chvíli, kdy se objeví. Zároveň jsem u toho plotu udělala největší chybu v životě - upustila jsem pití - toho jsem pak těžce litovala.




Nikde nikdo, nikdo neprošel dovnitř ani ven a nějakej sekuriťák řekl, že Justin tam není, že máme jít z těch schodů pryč.
Když jsem se otočila, málem jsem se posrala. Nevím, kde se to vzalo, ale dole pod schody, které vedly jakoby nahoru v tomu plotu, za zábranami, už stálo milion lidí. Došlo mi, že to s tím Justinem byl nejspíš trik a někdo to udělal schválně, aby se to tam dole vylidnilo a lidi mohli předbíhat.
Nicméně my šly a jakoby jsme ty lidi obešly a postavily jsme se k zábranám skoro před náš vchod (hala měla rozdělené vchody, dokonce lístky na stání byly rozdělené na pravou a levou stranu), kde moc nikdo nebyl.



Další osudová chyba přišla v moment, kdy mi přišlo divné, že se nalevo od nás začínaj víc tlačit lidi. Jakože tam kde jsme byly my nikdo moc nebyl a všichni se tlačili jenom na tu jednu stranu a já si myslela, že to je nejspíš, protože se z té strany bude pouštět dovnitř.
Takže mě (bych si dala přes držku i teď) napadlo, že se tam zkusíme prosrat, protože bych nepřežila, kdyby se z té strany fakticky pouštělo a my bychom byly úplně někde vzadu. Tudíž ze skvělého místa u zábrany jsem se zamíchaly někam doprostřed všech těch lidí, jelikož bylo strašně těžký (víc než jsem čekala) se mezi těmi lidmi hnout, tak jsme tam takhle zůstaly trčet.






Začala jsem vážně litovat toho, že jsme někam šly. Před námi bylo docela dost řad, ale nejhorší to měli ti lidi za námi, ti se mohli s dobrými místy (a možná i se životem) rozloučit úplně.
A takhle to bylo asi dalších cca 5 hodin, nedělaly jsme nic jiného než stály na místě, nalepené úplně na cizí lidí. Moje tělo bylo v šílených polohách (ty nenajdete ani v kamasutře), občas jsem měla pocit, že mi žebra vyletí krkem. Ležela jsem někomu na zádech a žrala mu vlasy, krása no + se mi chtělo neskutečně chcát a byla jsem už celkem na sračky. Na druhou stranu jsem řvala po lidech, že jsou píče, občas mě slyšely nějaké Češky, tak se zasmály, pak přišly na pokec dvě holky z české fam, další spousta nadávání a vyhrožování, mlácení a žduchání.



Jedna holka, která měla otřesně pronikavý, velice otravný hlas tam pořád ječela "When i say Justin, you say Bieber. Justin..BIEBER. Justin? BIEBER..When i say one, you say time. One TIME...One? TIME!. " bylo to fajn, ale musela jsem se pokaždé smát.
Ale pořád lepší než tady v Praze. Čekaly jsme s kamkama na koncert Sheerana, seznámily jsme se s pár lidmi a abychom se rozehřáli a zkrátili si čekání, tak jsme zpívali nadšeně jeho songy. Po chvíli se otočila nějaká píča před náma s tím, že máme držet hubu, že ji z nás bolí hlava.
ARE U FUCKING KIDDING ME? Jdeš na koncert nebo do kostela, kurva?


Občas se stalo něco jako, že jak byly postavené ty tour busy, tak někdo vyšel ven a zamával nám, nebo tam běhal. Všichni pokaždé začali ječet a jelikož já měla špatnej výhled, tak jsem smutnila, že jestli to bude někdo známej z Bieber teamu, tak se asi poseru. Pozdějc tam dokonce někdo poskakoval v ptačím kostýmu, řekla bych, pokud jsem neměla už halucinace.




Dlouho se nic nedělo. Pak nějakej chlápek začal něco ječet do megafonu, ale ponevadž kecal německy, tak jsme moc nerozuměly, ale bylo to asi něco ve stylu, že se máme posunout dozadu a začal vyvolávat lístky. Jakože třeba zařval "M&G dopředu" a tak, pak zařval "Golden circle" a já si všimla, že spoustu lidí kolem mě mávalo lístky, že prostě ten GC mají, jenom jsme se dopředu nemohli dostat, nešlo to. Ti lidi by vás zabili, jen aby se před vás dostali o cenťák.
Tohle mi docela přišlo debilně vymyšlený, co kdyby třeba někdo, kdo měl m&g stál až úplně vzadu a dopředu by se nedostal, to by mu jako propadlo, protože to nestihl? Jo, sure, snad nikdo není tak debilní, že by si nepřišel dřív, ale stát se to mohlo.
Mohlo být něco kolem sedmé, když se otevřely vchody a začali pomaloučku pouštět dovnitř.
Trošku nedomysleli to s těmi zábranami, protože lidi to bezhlavě přeskakovali. Vždycky přišla taková "vlna", kdy se všichni tlačili, se všemi to otřáslo a já se jen modlila, abych nespadla, protože bych nejspíš už živá nevstala, hah.
Když jsme se KONEČNĚ dostaly k našemu vchodu, tak jsem v rychlosti strčila foťák do zadní kapsy, nechala se prošmátrat a mohly jsme dovnitř. Radostně jsme se objaly, že jsme to celkem ve zdraví přežily a už jsme utíkaly víc do nitra haly.

Najednou se před námi otevřel prostor a my koukaly na pódium a tunu lidí okolo něj.
Musely jsme oběhnout celou plochu, než jsme se dostaly k našemu GC, tam nám podruhé odtrhly lístky, dali nám náramky a bylo to. Zvládly jsme to, byly jsme tam, už se nemohlo nic přihodit.
Btw jsem zapomněla zmínit, že jsem byla vlastně neustále v nervech, protože se mi trochu sedřel čárovej kód z lístku, tak jsem měla strach, že to nepůjde přejet a nepustí mě dovnitř.
GC byl lepší v tom, že jsme měli pro sebe vlastně celý prostor okolo pódia, Justin měl takové to molo, nebo jak to říct a až za námi začínalo stání. Fakt jsem za to byla ráda, protože ty lidi se tam strašně mačkali a pak i odpadávali.
My měli tolik místa, že jsme si klidně mohli sednout na zem a jen koukat, což jsem na chvíli udělala, protože s těma nohama a zády se to už nedalo vydržet.












Tak zpátky.
VŠUDE okolo pódia byli už nasraní lidi a bylo obsazeno asi 5 řad, jenomže je to těžký, když máte metr dvacet jako já a píču vidíte žejo. Takže jsme šly na pravou stranu (viz první obrázek) a v průběhu koncertu jsme se dokonce probojovaly skoro do druhé řady.



Všechno bylo perfektní, až na to, že jsme si nemohly jít odložit věci do šatny ani koupit pití, protože jsem prostě nechtěla opustit místo, trvala jsem na tom.
S pár slečnami jsme si sedly na zem a sraly na všechno. Do koncertu zbývaly asi dvě hodiny.
Ale musím říct, že to bylo něco nádhernýho, jak se ozval jekot a neslo se to postupně celou halou, něco jako mexická vlna.
A taky dodám, že jsem vážně nechápala lidi, kteří tam byli k hovnu a prostě jen zabírali místo...
Jedna babča vedle mě, si pokaždý, když jsme zaječely zakrejvala uši a četla si tam nějakou knížku na founu. Pak tam byl nějakej potrat kluk, kterej neznal ani jednu písničku a je tam stál jak dřevo a koukal okolo sebe jak mimoň, jako wtf vole? A přímo u pódia byli třímetroví důchodci...srsly



Koncert

Nejprve teda šel na scénu předskokan, kterej se jmenoval James Cottriall, měl celkem dobrý songy, ale nezajímal mě. A mně se navíc vybil foťák, takže jsem byla fakt smutná, že nemůžu fotit. Stihla jsem aspoň pár nekvalitních fotek. Nikdy jsem nebyla a nebudu ten typ, kterej celej koncert stojí s founem v ruce. Vždyť ten člověk musí mít z toho koncertu úplný hovno ne? Udělám si vždycky třeba 2-3 fotky, protože uznávám, že fotek ostatních na netu bude sice dost, ale nic se nevyrovná pocitu "Tuhle fotku jsem fotila já", pak to hned schovávám a plně se věnuju koncertu.
Jestli jste byli někdo na koncertě Sheerana v Praze, tak mi trošku stylem připadal jako Ryan Keen. Původně měla předskakovat Carly Rae Jepsen, tak jsem z toho byla nadšená, jenže nikomu se asi do Evropy nechce nebo nevím a zas s náma vyjebali.
James nebyl špatný a všechny docela rozhajpoval, ale když jsem si ho poté vyhledala na jutub, tak mi přišlo trapný, že byl prostě jen pouliční umělec, samozřejmě nic proti němu, ale to se Vídeň moc nevytáhla. To je to samé jako, že Justinovi letos v Praze bude předskakovat takovej Mišík nebo 5Angels. Bych se asi posrala tvl. 

video




James skončil a asi za hoďku a půl měl přijít Justin. No ne, že ten kretén přišel později?
Pak teda přišla konečně TA chvíle, na kterou jsem 4 roky čekala!
Spustilo se odpočítávání, začala hrát hudba a najednou se vynořil Justin, jak si nad našimi hlavami letěl na takových těch křídlech, víte co myslím.
















Pořád to mám živě před očima, okamžitě jsem se rozbrečela, to bylo něco tak nádhernýho.
Já tam jenom poskakovala jak kkt a mávala mu, protože se mi furt zdálo, že se kouká přímo na mě, lol trapas. 

every girl after a jb concert: he looked at me


Pak teda, abych pravdu řekla si toho moc nepamatuju. Matně si vzpomínám na pár písniček, shodou okolností mých oblíbených a pak je tam strašný okno, prostě si nic nevybavuju, možná pár kousíčků, ze kterých bych s těžkým přemáháním něco složila.
Vím, že jsem byla strašně nasraná, protože mi přišlo, že to flákal ty tance, nesmál se moc (lol oproti dnešku to byla banalita), ale chápala jsem to, protože byl asi unavený a tak. Hmm, hovno, další den v Berlíně už zas skákal jak rybička tvl.
Hodina a půl utekla jako voda a byl tady konec, Justin dozpíval Baby, řekl bye a zmizel.
Teď jsem se začala smát tomu, že je to vlastně povídání o koncertě, ale o koncertě je tu toho nejmíň, ale toho všeho ostatního je tu víc než dost hah. Nevermind.


video








































Celý koncert
Songy zvlášť



A pak se zas začala sypat jedna hrůza na druhou...
Když koncert skončil, tak jsme vyšly a všude kolem prodávali merch. Hmmm. Já frajerka si nechala peněženku v tom bahohu, v autě....
Byla jsem mega nasraná, protože triko za dvě kilča? Kurva, to už nikdy nikde neseženu.
Další noční můra přišla vlastně poté, když mi došlo, že ten batoh budu opravdu potřebovat, protože plán byl takový, že jsem se měla odpojit od potratky, najít Kristý, připojit se k ní, jet na nádraží, tam "přenocovat" a ráno nám jel vlak domů. Kristý jsem sehnala, jenže TA PIČATÁ MATKA OD POTRATKY TAM NEBYLA. Já myslela, že se asi poseru, byli teprve na cestě někde v prdeli. Nevěděla jsem, co mám dělat, jelikož se blížila půlnoc a metro nebo tramvaj či co to bylo jezdili jen do půlnoci a Kristý to potřebovala stihnout, musela jsem se rozhodovat rychle.
Šla bych bez batohu, ale jsem tam měla jízdenky, peníze a bez toho se bohužel nešlo obejít.
Nakonec mě teda napadlo, že ať K s mamkou jedou na to nádraží a že až přijede matka od potratky, tak jí řeknu, ať mě prostě za nima zaveze a bude!
Mezitím jsme šly akutně hledat nějakej obchod nebo něco, protože už jsme doslova umíraly žízní a o tom chcaní už ani nemluvím.
Našly jsme jedinou hospodu široko daleko a byly vděčné, pak se vrátily před halu.
K ještě větší smůle začalo neskutečně chcát, nikdo už tam skoro nebyl, ale její matka stále nikde.
To jí jako kurva nenapadlo, že tam bude provoz jak hajzl a že se tam tak rychle nedostane?
Nakonec jsme jen postávaly a koukaly, jak Justinův team všechno sklízí.





Její matka přijela asi po hodině a půl, vím, že bylo něco okolo půl 1.
Asi nikdy v životě jsem nebyla radši, než když jsem padla úplně vyčerpaná na sedačku.
Když v tom přišla další smůla....

Řekla jsem teda, jestli mě můžou hodit na to nádraží, když v tom to ten matčin přítel začal hledat na mapě a do toho kecal něco, že to tam nemůže najít a že neví, kde to je, takže to nepřipadá v úvahu, že to prostě odmítá hledat + supr čupr bonus, že mě vyhodí na nádraží v Brně a že mi budou volat, aby mě kontrovali a tak. 
V ten moment bych opravdu nejradši neexistovala. Co to je za lidi sakra? V noci mě nechat samotnou? A nebylo jim to ani trochu blbý? 
Nejdřív mi problesklo hlavou hlavně to, že jsem měla jízdenku z Vídně a byla dost drahá, takže jestli mi ji neproplatí, tak se půjdu asi oběsit.

Dál si pamatuju, že teda ta píča matka na mě, že mě vyhodí v tom Brně a jestli to nechci zavolat rodičům, aby to věděli a já si jenom v duchu říkala "No, jasně tvl, budu všem volat, že ty seš mrdka a vykopneš mě někde v řiti světa"...pak se otočila na potratku a řekla ji takovým arogantním tónem "To je vždycky tak tichá?" grrr, měla jsem největší chuť ji rozkopat držku.
Potratka v tomhle byla trošku chápavější než její matka a došlo ji, že to asi není nejlepší způsob, tak ji začala prosit, jestli bych u nich nemohla přespat a domů bych jela ráno. Jenže ta matka začala pičovat, že to nepůjde a tak. Kráva no.
Už jsem se s tím teda nějak smířila a asi na dvě hoďky padla v autě únavou. Když jsem se probudila, byli jsme v Brně a já měla vystupovat. Tak mě teda vyhodili a já byla docela i ráda, že jsem se jich konečně zbavila. Teď už zbývalo jen spolehnout se sama na sebe, nějak přežít a dojet domů vyspat se a zapomenout na tu noční můru.
V Česku se tehdy hodně ochladilo a dokonce začalo sněžit a já si jela jak největší pán jen v kožené bundičce, proto jsem byla docela v prdeli z toho, když jsem došla k budově nádraží a tam bylo napsané, že se otvírá až nějak v 5, už nevím. Každopádně byly teprve 3, já mrzla, byla unavená, chtělo se mi chcát a nebylo se kam schovat.
Měla jsem obrovský štěstí, že se zrovna posouval čas. To mě zachránilo od hrozně dlouhýho čekání a pak taky kamarádka, která v tu dobu byla ještě na drátě.
Když pak konečně otevřeli nádraží já vpadla dovnitř a byla jsem ráda, že sedím, sice na zemi, protože čekárna se otvírala o hoďku pozdějc, ale aspoň něco. Byla jsem totálně vyprahlá, ale kdybych se napila, tak se už asi opravdu pochčiju. Vlak mi jel až v 7 nebo 8, takže mi stále zbývaly asi 2-3 hoďky čekání.
Neustále se mi zavíraly oči a padala mi hlava, ale jelikož začali dovnitř lézt podivné individua, tak jsem si říkala, že prostě nesmím usnout.
Najednou ke mně přišel podivný chlapík, po pár slovech jsem zjistila, že to byl Slovák a nevypadal zrovna vábně. Začal se mě vyptávat v kolik mi to jede a jak se jmenuju. Vše jsem si vymyslela. Pak řekl, jestli si to čekání nechci zkrátit tím, že půjdem někde do baru.
Teď se budete asi smát, ale já jsem na tyhle věci strašně opatrná a myslím na následky. Ihned mnou projela představa, že ležím znásilněná a mrtvá někde pohozená v lese, tak jsem se z toho nějak vykecala a on naštěstí odešel. Poté mi začal vibrovat foun, volal mi ten přítel od té matky. S velkým zhnusením, jsem mu to položila a v duchu si pomyslela, ať jde do prdele.
Když otevřeli čekárnu, tak jsem se posadila tam, bylo tam aspoň teplo, lidi na mě čuměli jak na trotla, když jsem tam usínala. Až když jsem konečně nastoupila do svého vlaku, pocítila jsem jakýsi pocit vítězství. JE KONEC. Ani nevíte, jakou rychlostí jsem vystřelila na hajzl, ani mě nezajímalo, že stojíme a chcala jsem asi 10 minut v kuse. Držela jsem to 24 hodin. A ne na nádraží jsem jít nemohla, protože jsem to procházela asi milionkrát, ale žádnej záchod jsem nenašla, slepoň no.
Nakonec jsem teda dojela v pořádku, došla jsem domů a prospala celý Velikonoce. Nemohla jsem to pochopit, ale bylo to tak lol.
Ponaučení? Nikdy nespoléhejte na cizí, nebo vlastně na lidi, věřte jen sami sobě. A do ničeho se nehrňte, když jste zaostalej zmrd jako já. Peace out.

Jo a vždycky věřte ve svý sny, protože se plní...
Občas i opakovaně.


Ve výsledku to nevypadá úplně tak, jak jsem chtěla, tuna věcí zde ještě chybí, ale jelikož se s tím seru už asi 4 dny a nemám na to nervy + se musím učit, tak to pouštím ven takhle. Snad se Vám to bude aspoň trochu líbit, snad se pobavíte, nebo si zkrátíte krátkou chvíli ve škole či jinde a na přečtenou u dalšího článku, potrati! ♥