Na začátek musím říct, že opravdu obdivuji blogery, protože fakt není lehký vymyslet "téma", které by se všem líbilo, nebo by se o něm dalo dobře a dlouze psát.
Proto jsem se rozhodla, že nepotřebuji psát o něčem složitém a použiju něco z každodenního života. Něco, co bych chtěla probrat, nebo něco, k čemu mám co říct. Docela normální věcí, o kterých já ale moc nemluvím a svůj názor si nechávám pro sebe, což mě celkem mrzí, protože občas mám potřebu být vyslyšena. Většinou o takových věcech přemýšlím skoro 80% volného času a říkám si, jestli je třeba někdo, kdo to má/vidí/cítí úplně stejně, nebo jsem divnej potrat z jiné dimenze.
Předem upozorňuji, je tady možnost, že na mě změníte názor, ale co, všichni jsme lidi...
Tak se asi vrhneme na to.
Upřímnost
V dnešní době dost kritizovaná, neceněná nebo úplně chybějící vlastnost lidí.
Někdo ji využívá, někdo ne, jelikož se třeba bojí reakce ostatních, cítí se utlačován a tak radši neřekne svůj vlastní názor a zůstává ovcí, která všechno odkývne.
Řekla bych, že upřímnost máme rádi všichni, ale do jaké míry?
Já osobně musím říct, že jsem strašně ráda, když někdo nechodí kolem horké kaše, nedělá ze mě kreténa a řekne na rovinu, co si myslí a co chce, ale na druhou stranu o sobě vím, že špatně snáším kritiku. Občas mě zamrzí, ale snažím se s ní vyrovnat.
A když někdo začne sypat kecy, které mi už vážně trochu vadí, tak ho zastavím, protože to poslouchat nechci i když je to samozřejmě jeho názor a já bych ho měla akceptovat. Někdy to zkrátka zabolí.
A jak to mám já?
Kdysi mi bylo jednou kamarádkou vynadáno, že nejsem upřímná.
No, když jste perfektní lhář už od narození, tak se s tím moc dělat nedá a musíte to přijmout.
Ano, příliš ochranářští rodiče ze mě vytvořili toto, což mi dělalo v pubertě docela problémy, nevěděla jsem, jak z toho ven.
Vůbec to nebylo tak, že bych se v tom vyžívala, ale určitě všichni znáte takové to, když jste slušňačka, nic moc nežádáte, ale když už se jednou za sto let něco najde, tak vás rodiče sotva pustí před barák a vy si chcete zkrátka užívat, být s kamarády, něco zažít, ale nemůžete, tudíž vám nic jiného nezbývá, pokud nechcete, aby z vás vyrostl někdo fakt divnej, uťáplej a bez chuti do života. Tohle neznamená, že vám radím, abyste to dělali, ale já měla pocit, že mi nic jiného nezbývá, upřímnost jsem neznala a stejně..kdybych ji použila, dopadlo by to jako vždycky. Prostým "NE, NEMŮŽEŠ", to jsem ale zase úplně odbočila někam jinam.
Zpátky ke kamarádce tedy...docela mě to zamrzelo a tak jsem si řekla, že s tím začnu něco dělat, opravdu jsem se v tomhle chtěla změnit. Začala jsem být upřímná a někdy to překráčelo všechny hranice. Dneska už to je tak, že někomu něco řeknu a on se většinou urazí, protože to vyzní hnusně i když je to pravda, tady navazuju na minulej odstavec a seru si do huby, ale ujede to každýmu....znáte to - vy něco nemáte rádi, ale děláte to sami a ani si to neuvědomujete -
Je tedy upřímnost špatná či dobrá? Když někdy dokáže být krutá a ublížit?
Na to si odpovězte každý sám.
Nehodlám ale dělat to, co vadí mně. Tudíž nebudu lidi kritizovat a říkat, co mi na nich vadí, protože, v jednom směru, jsem bohužel taková.
Myslím až příliš na city ostatních. Myslím na to, co řeknu, než to vypustím, aby to neublížilo, protože tohle mně dělají lidi pořád a já nechci být taková jako oni. Nikomu neříkám, že mě sere a chová se jak píča, snažím se být tolerantní, chci předejít zbytečnému vzájemnému vyčítání a hádkám, což je úplně zbytečné. Samozřejmě, když už je toho moc, tak bouchnu a mám pocit, že kdyby upřímnost vraždila, tak polovina populace vymře. Taková ta chuť všem vpálit do xichtu úplně všechno...
Taky máte občas pocit, kdy si říkáte...."Všichni chtěj, abych byla upřímná, ale kdybych fakt na 100% byla, tak si myslím, že mi nezůstane ani jeden kamarád a chcípnu sama"??
Im sure, že u mě by to tak bylo...
Smích
Jsem člověk, kterej se směje úplně všemu i té největší prkotině, která vás napadne, no to taky může zpozorovat na mých tweetech.Ovšem dost záleží na tom, kdo tu prkotinu vypustí...
Trošku problém..
Mám jednu dlouholetou kamarádku/spolužačku, zdravím tě Darčo, o které můžu říct, že je jedinej člověk na světě, která mě upřímně a vždycky rozesměje.
Znáte takové to, když se smějete jen, když musíte? Takovej ten fejk laugh, uchechtnutí? Je to s námi často a ani si to neuvědomujeme.
Zasmát se fakt od srdce, pro náročnějšího člověka, je něco jako vidět vietnamce venčit psa, zažiješ to párkrát nebo vůbec.
Pamatuji si, že jeden můj ex přítel neměl vůbec stejný humor jako já a tak, aby řeč nestála, začal vyprávět vtipy, si dovedete představit, jak to asi dopadlo....Tohle už nikdy nechci zažít.
Možná někdo, čím jste starší, tak u sebe pozorujete, že už jste vážnější, nesmějete se tak jako dřív, takže to upřímné zasmání je u vás ojedinělý úkaz, tak jako u mě...celkem paradox viďte, hah.
Smrt
Přemýšleli jste někdy nad tím, co bude, až chcípnete?Je to jedna z věcí, která mi opravdu nahání hrůzu. Ani ve snu si nedovedu představit, že se mé oči jednoho dne zavřou, nebudu vnímat, nebudu pozorovat svět, vypnu, zbude jen tma, která mě bude obklopovat a nic víc, no a taky pár zvířátek a broučků, kteří mi budou dělat v rakvi společnost. Ani piču, proto se chci nechat spálit. A popel můžete hodit Biebsovi za kalhoty, dík.
Ne teď vážně, je to asi divný přání, ale buď bych chtěla, aby mě má rodina měla někde uloženou doma, nebo chci bejt rozhozená na nějakým oblíbeným místě, který pro mě hodně znamená.
Taky chci důstojný pohřeb a hezký náhrobek. Je weird, že už teď mám seznam písniček, který rozhodně chci, aby mi tam nechali zahrát? Lol sice to bude minimálně 5 hodin trvat, ale who cares, myslím, že to všichni určitě vydrží a místo pohřbu si tam uděláme mega koncert/party, co vy na to? Btw, vy kteří toto čtete jste zvaní.
Také mě děsí, co se stane, až mi umře rodina (kromě fotra, toho nesnáším ok)...
Ani na to nechci pomyslet, nedovedu si představit, že člověk, se kterým trávím milion hodin denně tu jednou pro mě nebude, já nebudu mít kam jít, nebudu mít o koho pečovat a s kým se smát.
Who knows, co když se z toho sesypu tak moc, že skončím někde v Bohnicích? Budu ještě někdy v pohodě?
Ale zas jsem takovej ten typ, že bych do všeho šla s chutí a povzbuzovala se takovým tím "To dáš, udělej to pro ni, kdyby tě viděla, byla by na tebe pyšná"...
Další z věcí, která tomuhle předchází je stáří.....
Taky si občas říkáte něco jako "Omg, už mi zbývá jen 50 let života, doufám, že stihnu všechno, co chci" a tak?Děsí mě, že si v životě nestihnu splnit všechno, co chci. Nemohla bych umřít s vědomím, že jsem něco nezkusila, proto bych i na smrtelné posteli dávala bungee jumping, tomu věřím.
Na 99% určitě nevíte, že spolupracuji s důchodci, takže v podstatě smrt je můj best buddy a někdy to opravdu není to nejpříjemnější.
Základ mé práce je "žádný city!"...což se občas nevydaří a pak, když ten člověk umře, tak jste z toho na sračky a nějakým způsobem se vás to dotkne i když je dotyčnej k vám v podstatě cizí....Teda pokud nejste kámen nebo robot.
Tím jsem chtěla naskočit na to (teď budu znít jak největší necita), ale určitě víte, jací jsou důchodci a k udělání názoru vám postačí třeba kaufland. Otravní af, debilní, rvou se o každou korunu a mlíko a to jsou ještě ti, kteří jsou mobilní....představte si, ano, může to být i horší.
Někde jsem četla, nebo slyšela od mum či učitelky, že v některé zemi/zemích mají právo, že pokud si sami přejou umřít, odpojit od přístrojů nebo tak něco, tak jim to splní.
K tomuhle se přikláním, příjde mi to jako dobrej nápad,
Protože za 1) z mého hlediska - já bejt třeba v 80ti příjemná na všechny jak prdel (no to už jsem i teď, ale chápete mě ne) a žít s vědomím, že mě už nic nečeká, tak se fakt radši killnu...
Když občas vidím ty lidi, o které se starám, tak mě to přivádí na otázku "K čemu jim to sakra je, že se dožijou stovky?", co je to za život sakra....
a za 2) to trochu navazuje na předchozí věty....
Hmm, jak vám to osvětlit.
Představte si sebe...jste ležák, nemůžete se hnout z místa, celej den čumíte do zdi, žerete rozmixovaný srajdy, všichni vás obskakujou, ale vy už se nemáte kam dostat, prostě jen ležíte a čekáte na den, kdy to příjde a vy odejdete....
Tohle mi občas příjde vážně kruté, když vidíte člověka, že se fakt trápí a že by nejradši odešel, ale prostě to nejde, protože se tělu nechce žejo. Tudíž tady by to právo svůj užitek také našlo.
Mé divné úchylky, doufám, že na mě nezměníte názor, prosím
Možná to nejsou až tak úchylky, nazvala bych to až přehnanou zvědavostí a zájmem.
Paradox #2 - bojím se smrti, ale miluju a fascinuje mě na ni úplně všechno.
Fascinují mě vrazi, zbraně, samotné vykonání činu a umírání.
Miluju horory, miluju, když někoho někde rozsekaj na sračky a má to v sobě nějakou myšlenku, není to jen tak (např Saw or I spit on your grave), ale nepohrdnu normálním zabitím, krveprolitím (např. klasika jako masakr motorovou pilou).
Vždycky jsem chtěla bejt patolog, psycholog, detektiv, vyšetřovatel jak z Kriminálky LV, protože by mě to strašně bavilo a vyžívala bych se v tom. Občas mám i strach, že se ze mě stane taky vrah.
No neříkejte mi, že jste nikdy neuvažovali o tom, jak skvělej pocit to musí být, někoho odprásknout, podříznout a nechat vykrvácet. Vzrůšo no.
Celkově se vyžívám v nechutnostech a prasárnách...Hodím tu např. takovej slabší odvar:
Někdo: "Fuuj, ty vole, on ji urval hlavu a začal ji jíst"
Já: "Juu, to je supr"
....
Ale nejsem žádnej úchyl nebo krypl, kterej by nad tím po večerech mastil, to fakt ne ok, ať si to vyjasníme.
Fascinují mě kanibalové, paranormální jevy, jak už jsem říkala sérioví a masoví vrazi, strašně ráda si o nich čtu, o tom, jak všechno plánovali, než samotný čin vykonali.
Btw, jestli je někdo úplně stejnej, o čemž pochybuju, tak mi ihned piště!
Přišla bych na toho určitě víc, ale myslím, že to stačí.
Jak se říká "Každej máme nějakýho kostlivce ve skříni"....
Dnešní vztahy
Jsou něco, co opravdu nemůžu pochopit.Většinou i mé sraní nebo baterka na těch vašich ajfounech vydrží dýl..
"Normální" vztahy ale řešit nechci, přejděme k těm komplikovanějším a nepochopitelným...
1. situace
Znám hodně lidí, kteří jsou se svou polovičkou dlouho, ale znáte to, ty mladé lásky jsou na hovno, většinou se stává to, že někoho potkáte v 17ti-18ti, myslíte si, že to výjde navždy, dokonce to má k tomu nakročeno, ale např. po 5ti letech už toho máte dost, nic k sobě necítíte a nejradši byste toho druhého zabili...Proč jsou tedy takoví lidé stále spolu?
První typ - tedy strach ze samoty, strach z toho, že už si nikdy nikoho nenajdu a nevydržím s ním tak dlouho.
Druhý typ: Finanční závislost, půjčky, děti
Třetí typ: jsou prostě kkti
2. situace
Tohle vidím skoro všude, kam se podívám...
Příjde mi, že holky, ženy v dnešní době nemají žádnou hrdost, žádný respekt k sobě samé..
Nechávají se mlátit, nechávají si nadávat, ponižovat se, některé chtěj odejít, ale nemohou, jiné jsou zase zaslepené "láskou" (i když to fakt nechápu, tyhle píče jsou podle mě mrdlé) a s radostí to trpí, říkaj si asi něco jako že přežijou vše, jen, aby jim ten kluk neutekl....on to přece dělá z lásky, on to nemyslí špatně....
BULLSHIT.
Hodím pár případů z mýho okolí...sorry gurls
1) Slečně je 19, je se svým frajerem od cca 15ti. Už k sobě nic necítí, jsou k sobě jako psi, spí spolu jen z nutnosti, protože on chce.
Důvod, proč s ním pořád je? Bojí se, že jí udělá peklo, rozbije jejímu tátovi auto a vezme si psa, kterého ji daroval.
Na jednu stranu obdivuhodné, ale jak dlouho to chce takhle vydržet?
2) Slečna 18, její starší přítel se vyspal s její nejlepší kamarádkou, vymlouvali se na to, že v sobě měli hodně alkoholu a že vůbec nevěděli o světě....
Slečna odpustila svému příteli a později i své kamarádce...a všichni se navzájem podváděj dodnes.
Důvod, proč jsou spolu? Jsou spolu až moc dlouho na to, aby ho slečna posrala do prdele, protože má u něj všechno na co si vzpomene a takovou hračku by už asi nenašla.
3) Slečna je kolegyně od mum z práce. Je jí něco přes dvacet.
Je s přítelem od jejích 17ti. Také k sobě nic necítí, přítel jí mlátí, chodí do práce s různými zraněními a vymlouvá se na to, že spadla, nebo že se někde bouchla.
Důvod, proč jsou spolu? Mají společný barák, přítel na slečnu naházel půjčky a hypotéku, jí se samozřejmě nechce opouštět barák, jelikož má na něm taky nějaký podíl a i kdyby odešla, tak půjčky musí platit tak i tak, dále se pak bojí horšího zbití či smrti.
4) Případ takzvané stíhačky. Slečna chodí se mnou do třídy. Je mladá, měla by si užívat, ale nikam nemůže, protože její přítel zřejmě trpí až chorobnou žárlivostí, nikam ji nepouští dokonce ani s holkami. Když mu napíše, že jde spát, tak je schopný za ní dojet, jestli je to opravdu pravda a jestli místo toho někde nepaří....
Když se ptám "Proč spolu jste?", tak mi odpoví "Jsme spolu už dlouho a já jsem zamilovaná"
ARE U FUCKING SERIOUS????? I když je tohle asi ta nejúsměvnější situace z tady těch všech, ale i tak. Jak můžete milovat někoho, kdo vám něco zakazuje? Kdo vám nedovolí být sám sebou a furt se mu něco nelíbí?
Samozřejmě se to netýká kluků, kteří chodí s hoes, které je podvádí na každém rohu a maj fakt důvod se bát.
5) Slečna se nechává mlátit, znásilňovat, škrtit, jednu došlo skoro k zabití, týrat a nic s tím nedělá. Je zasraně slepá. Měla tolik možností, potkala tolik lidí, kteří s ní jednali jako s princeznou, ale víte, co udělala ona? POKAŽDÉ a to přísahám....se k dotyčnému vrátila s tím, že ho miluje a že bez něho nemůže být, chvíli byl klid a o pár dní později opět brečela do telefonu s tím, že jí něco udělal.
Toto je už fakt extrém, téhle bych sebrala svéprávnost. Vždycky, když ji vidím, tak se mi zvedá kufr, protože ta holka u mě ztratila opravdu veškerý respekt...Tak se sebou zacházet...hnus.
6) Slečna spolužačka si poslední týden do školy na svačiny brala samé zdravé sračky, ovoce, zeleninu, takové ty chlebíčky, co chutnaj jak sádra atd.
Jednou mi to nedalo, tak jsem se zeptala, jak to, že jí najednou tak zdravě...Odpověděla, že jí přítel řekl, že by měla zhubnout, protože má rád 40ti kilové holky...
Spolužačka má opravdu váhu přiměřenou k výšce...
Pohádali se, jenomže ona ve zdravé stravě a hubnutí pokračuje dál, protože jej nechce ztratit a chce ho uspokojit.
Dovedete si představit, jak tohle může dopadnout?
Strašný fakt.
Tyhle slečny a spousta dalších mají své důvody, to akceptuji, ale nikdy to přece nemůže být až tak hrozné, aby se s tím nedalo nic dělat, vždycky jsou možnosti, vždycky jsou řešení.
Upřímně nechápu, jak tyto slečny mohou sebou nechat takhle zametat a vůbec nevidí, co se děje. Jsou totálně zaslepené.....Příjde mi to smutný docela a výmluvy jako "Ale já ho miluju!" jsou největší píčovina vůbec, mně říct kluk jedno křivé slovo, nedej bože na mě silněji šáhnout, tak letí okamžitě oknem ven....
Také je docela smutné, že, jak jsem už psala, všechny tyto slečny dobře znám, setkávám se s nimi dennodenně, ale oni dělají jakože nic a žijí si ve své pohádce, že mají perfektní vztah a někoho, kdo je miluje, protože jim to příjde úplně normální.
To bude asi všechno, tady to useknu, měla jsem toho mnohem víc, ale nečekala bych, že se tak rozepíšu a že to bude dlouhé jak kráva. Chuckyno, vážně by sis měla najít kamarády.
Kdyby vás to bavilo, tak třeba připravím nějaký pokračování.
Samozřejmě budu ráda za váš názor na tyto věci, nebojte se vyjádřit a napsat mi, ať už tady nebo na twitter.
Mějte se fanfárově, přežijte zítřejší školu a pondělí. Já mám turnaj ve vybíjené, takže se za mě všichni prosím modlete, ať neskončím v nemocnici, při nejhorším na plastickém oddělení i když to by asi neuškodilo.
A nezapomeňte "Všichni potrati končí jako Bartoška na trati"
