pondělí 22. února 2016

Be Deep With Me

Nazdar čuráci (stěraček) 


Při této příležitosti bych ráda všem poděkovala za překonání hranice 8K followers a 5,5K zobrazení stránky na blogu. Jsem velice mile překvapena, že mé tři předchozí články měly až takový úspěch i když to jsou v podstatě úplné hovadiny o ničem. 
Takže Děkuju všem, moc to pro mě znamená, posílám každému z vás velkou milku.


Nejdřív mi dovolte si postěžovat. Strašně mě štve, že nepíšu častějc, protože se mi to fakt líbí a baví mě to. Mám docela slušnou zásobu nápadů na články, jenomže mi buď nepříjdou dost dobrý, nebo na psaní nemám čas, nebo nevím, čím začít. Nakonec je z toho jeden velkej mess.

Obdivuji ty, kteří si prostě sednou k blogu a píšou třeba 2 hoďky v kuse a neodtrhnou se od toho. Já mám strašný problémy se soustředit, znáte to...
Už se k tomu dokopu, že něco napíšu, ale pak najednou "Juu, zkontroluj, co je novýho na twitteru", "Juu, před barákem rodí ježek" a tak. Pak se mi do toho nahrne milion věcí, já odbíhám, zapomínám a už se k dané věci málokdy vrátím.
Třeba za půl hoďky musím být zase někde jinde :))))))))))))))))
Omg, dejte mi všichni pokoj...beru i hotelovej.
Ale tohle dopíšu, slibuju.

Jo ještě Vám chci říct, že pokud jste si všimli, jak jsem někdy minulej tejden dávala na twitter takovou tu anketku s tématy na článek, tak to bylo dost vyrovnaný, vítěz byl jen jeden, ale nemusíte se bát, protože o žádný z těch témat nepříjdete, sama jsem je vybírala sto let a postupně bych tedy o všech něco napsala a zveřejnila. 

Dobře, konec problémků a žvatlání a vrhneme se na to.


O co tady dneska půjde?

Jelikož mám chuť bejt deep, tak mě napadlo, že Vám sepíšu takovou oddechovku, taky tím nemůžu nic zkazit (snad).
Našla jsem na netu různé deep otázky, mám dojem, že ohledně života nebo tak něco a u některých se dokonce píše, že na ně neexistuje odpověď, nebo když už, tak je odpověď hodně složitá a dost se u ní napřemýšlíte a zapotíte.
Nakonec jich je tedy jen 12, pokud to bude mít úspěch, tak se třeba jednou uvidíme u druhého dílu.


Proč zrovna tohle? Přišlo mi to strašně supr, protože fakt miluju takové deep talky s kámoši, moc často se to sice nestává, ale když už, tak to opravdu stojí za to a já jsem za to ráda.

Pokusím se tedy na otázky, které tu položím odpovědět, jak nejlépe dokážu.
Napadlo mě, že to bude fajn i pro Vás si takhle popřemýšlet, pustit si do toho nějakou sad hudbu (ale nepropadnout depce jako, to nechci lol), vzít si žrádlo a bejt v pohodě, prostě si navoďte atmošku ok.


Btw budu skákat nadšením, když si někdo dá tu práci a pošle mi své odpovědi, buď sem pod článek nebo na twitter do zprávy, zajímá mě to, takže se nebojte mě kdykoliv hitnout, deal? A když ne, tak si odpovězte aspoň sami pro sebe.

Jdeme na to. Tak tedy be deep with me.


Ještě taková vsuvka. Ty otázky jsem nějak detailně neprojížděla, takže to byla pro mě taky premiéra, včera jsem byla s jednou nejmenovanou osobou (whats up, zdravím) na skypu a napadlo mě položit ji pár otázek, které sem nejspíš dám. Obě jsme se u toho docela zapotily, někdy dokonce nevěděly, co odpovědět, občas jsme měly i slzy v očích a jelikož slečna je podle mě člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, tak mě to doopravdy překvapilo a v té chvíli jsem tušila, že je to dobrej nápad a trefa do černýho tohle sepsat. Takže doufám, že se Vám to bude líbit (v rámci možnosti lol) jako mně, enjoy!





1) Co je pro tebe těžší? Koukat někomu do očí, když dotyčnému říkáš, jak se opravdu CÍTÍŠ, nebo koukat někomu do očí, když TOBĚ někdo říká, jak se opravdu cítí?


No tak jako, abych se přiznala, tak já koukám někomu do očí fakt málokdy, protože to moc nemám ráda, ale když už se to stane, tak je to nezapomenutelnej moment (of korz, pokud ten dotyčnej nemá zrovna šedý zákal). A v tomhle případě čumím vždycky do země, nebo někam do prdele i když by se to správně nemělo.

Řekla bych, že je těžký obojí. Ta druhá možnost, když toho dotyčného máte opravdu rádi, pohledíte do těch očí a uvidíte ty obavy, strach, nervozitu, tak pokud nejste robot či kámen, tak vás to nějakým způsobem dostane a zabolí. Ale asi vyberu tu první možnost, protože přece jenom jde v té chvíli jenom o mně a o tom, jak se s tím vypořádám a jak to ze sebe vyplivnu.


2) Letíš nonstop z Honolulu do Chicaga a v zadní části letadla začne hořet. Máš dostatek času na JEDEN jediný telefonní hovor. Komu zavoláš? Co dotyčnému řekneš?


U tohohle jsem se docela dost zapotila. I když tohle vypadá nejspíš jako ta z těch nejjednodušších otázek, tak je celkem zapeklitá.

Spousta odpovědí bude znít jako: rodina, kamarádi, blízcí, můj pes, sousedka, Justin Bieber, Obama a tak
Hm...
Rodina by to nebyla určitě. Otec - nemám důvod, bratr taky ne, máma a babča by byly teoreticky možné, ale s nimi by to proběhlo nějak takhle:

Já: "Hej gurls, jsem v letadle, které hoří a za chvíli se rozplácne o zem jak Iveta o kolejiště!"

Ony: "Jo, dobře Anetko, tak hlavně buď brzo doma. A příjdeš se pak ještě najíst nebo...?"

Kamarádi by si určo mysleli, že si dělám prdel.


Takže vystřelím někoho, kdo mi příjde na mysl jako první a to je moje láska.

Říkejme té osobě třeba půlprdeláč, to je krycí jméno ok.
Já vím, je to strašně naivní, ale když nad tím přemýšlím, tak zkrátka nemám nikoho, komu bych zavolala radši. Chtěla bych naposled slyšet půlprdeláčův (tpč, to nejde bejt vážná) hlas a tak, znáte to.
A co bych řekla? Nemluvila bych o téhle situaci. Asi bych to utajila. Vážně bych neměla na to, to říct. Ráda bych vedla v rámci možností normální hovor jako vždy (lol jasně, s rozloučením like "promiň, už musím, za pět minut umřu"), nikdo by nic nemusel vědět, o to by se už postarala Nova a Prima hah.



3) Jsi u svého lékaře v jeho kanceláři a právě jsi byla informována o tom, že ti zbývá měsíc života.

Řekneš někomu/všem, že umřeš? Co uděláš s časem, který ti zbývá? Budeš se bát?

Nikomu bych to neřekla. No, stejně by to nikoho nezajímalo a když už, tak nikomu nechci přidělávat starosti a taky bych nechtěla žádnou zkurvenou lítost, takže až by ten den nastal, tak bych prostě odešla a už se nikdy nevrátila, napsala bych dopis na rozloučenou, všechno bych v něm vysvětlila, omluvila se, že jsem to neřekla na rovinu a hotovo.


Jak bych strávila dny, které by mi zbývaly?

Jelikož peníze jsou klíčem a já ten klíč tak trochu postrádám, tak bych si vzala asi nějakou mega půjčku, nebo šla šlapat, či do casina nebo nevm. A pak bych se snažila splnit aspoň některé věci, které jsem plánovala do konce života stihnout, protože jak už jsem psala někde v předešlém článku, nemohla bych odejít s vědomím, že jsem si něco nesplnila.

Bát bát bát. Bál byl se asi každej. Já bych na to myslela každou minutu dne a nemohla bych uvěřit tomu, že se třeba jednoho dne neprobudím, ale na druhou stranu bych se to snažila nějak potlačit, určitě bych nechtěla, aby mě to pohltilo a já ty zbylé dny trávila tím, že se zavřu do místnosti a nevylezu, nebo tomu půjdu naproti.




4) Nechala by ses radši ranit někým, komu nejvíc důvěřuješ, nebo někým, koho nejvíc miluješ?


Pro mě asi to první. Já mám docela trust issues a nějakým způsobem jsem to už s lidmi vzdala, takže jsem opatrná a nikomu nevěřím na 110%, takže kdyby se něco takovýho stalo, tak mě to ani tak moc nepřekvapí a asi bych na to srala a tak moc si to nebrala.

Přece jenom zlomený srdce nebo ta bolest kvůli lásce je horší, bych řekla. Každá láska je něčím speciální a když jste opravdu zamilovaní, tak to dokáže bolet hodně.

A kamarádka mi odpověděla na to docela chytře stylem: "Vždyť přece, když někoho miluješ, tak mu důvěřuješ nejvíc ne?"

Takže docela setřela dvě mouchy jednou ranou hah.


5) Čeho by bylo pro tebe nejtěžší se vzdát?


Probably vzdělání, sebezdokonalování, snů a cílů (??), nic mě teď opravdu nenapadá, protože zjišťuju, že se nemám čeho vzdát, když nic nemám, sad af.

Taky jídlo, cíga, záchod a cola, ale buďte deep ok.



6) Dala by jsi bezďákovi první pomoc, kdybys viděla, že umírá?


No, jelikož asi v sobě mám mít sociální cítění a takové ty píčoviny (když to studuju žejo) a taky ten certifikát o dokončení zdravotnického kurzu, ze kterýho mám rohožku, takže asi jo, ale jelikož by to bylo asi děsně nechutný, plus to riziko těch nemocí a tak, tak bych u sebe musela mít takovou tu respirační roušku, která se nachází v lékarničkách a slouží přesně k tomu, že když nastane takováto situace a vy musíte oživovat někoho cizího, tak mu jednoduše vydezinfikujete držku a voala, můžete jít na to.




7) Jsi na kraji útesu. V jedné ruce držíš svojí babičku a v druhé cizí miminko. se kterým nemáš nic společnýho. Musíš jednoho pustit, abys zachránila toho druhého. Koho necháš spadnout?


Hooodně těžký i když vlastně vůbec.

Pustit někoho, koho miluju nejvíc, nebo se koukat na to, jak se malé miminko rozmrdá o zem?
Můžem to vzít i z pohledu, že babča je už stará a moc toho před sebou už nemá, zatímco miminko má celej život před sebou.
Ale taky, když ho necháte mrdnout, ani si to neuvědomí, je mu to jakoby jedno, nevnímá to (haha, so smart chucky fakt)
Asi bych nechala spadnout miminko. Sice by se na to asi nekoukalo nejlíp, ale co už.
Za to, kdyby to byl můj fotr, tak vybírám miminko bez rozmyšlení, hah.


Přejdeme na další sérii.

Bylo u nich napsáno: Na tyhle otázky neexistuje správná ani špatná odpověď, protože někdy je odpovědí to, když se zeptáte na správnou otázku.
Krása, jdeme na to.


8) Kolik by ti právě teď bylo, kdybys nevěděla, kolik ti je?


Občas mentálně tak 5, vzhledově 14, když každej říká, že na tolik vypadám.


9) Co je horší? Selhání x nikdy se nesnažit


Selháním se učíme, uvědomujeme si díky tomu spoustu věcí a posunuje nás to dál i když třeba nevědomky, za to nikdy se v ničem nesnažit, ať už protože jste líné, neschopné hovada, nebo naopak hovada, kterým spadne všechno do rukou a nemusí pro to nic dělat, by mě opravdu nebavilo. To snažení mi dává pocit, díky kterýmu je mi nějakým způsobem dobře.



10) Pokud by světem vládlo naprosté štěstí a radost, jaký druh práce by tě učinil bohatou?


Prodávala byl zmrzlinu, kde by byly nakrájené kousky poníků a jednorožců, taky úsměvy malých dětí, protože to miluje každej, každej by to chtěl, takže bych byla rich bitch.




11) Bojíš se víc dělat věci správně, nebo dělat ty správné věci?


Tak trošku obojí.



12) Vzdala by ses radši starých vzpomínek, nebo možnosti udělat si nové?


Těch starých nejspíše. Co bylo, tak bylo. A já se těším na to, co bude, takže bych o to přijít fakt nechtěla.




Tímhle to asi ukončím, protože moje odpovědi už jsou moc mainstream a dost suchý, jako suchý z nosu, což byly i na začátku, ale teď už nenacházím žádné otázky, u kterých by se dalo nějak rozepsat.

Koho by to zajímalo, tak stačí, když si do vyhledávače zadáte "deep questions" a vyjedou vám tuna odkazů, některé jsou fakt zajímavé.

Takže tímto se pro dnešek loučím a zas někdy příště, doufám, že vás to moc nenudilo a že jste tenhle nemastnej a neslanej článek přežili. 


Teď tak přemýšlím nad tím, že když  je na slyšenou a na viděnou, tak existuje i něco jako na přečtenou??
Na přečtenou příště moji milí ♥

Žádné komentáře:

Okomentovat