Nazdar básek čabásek (dvojitý stěrač)
Vítejte u dalšího článku na téma Vnitřní démoni, které bylo žádané na twitteru.
Napadá mě, pustit si k tomu Jet black heart od 5SOS, Demons od Imagine Dragons či stejnojmenou píseň od The Wanted, abychom naladili atmošku.
Budu zase psát tak celkově o tom, co mi příjde na mysl i když to občas nebude souviset, tak se prosím nedivte.
Jak začít.
Asi všichni máme své vnitřní démony a pod tímto pojmem si můžeme představit úplně cokoliv. Od rýmičky, přes depky, to, že jsme líné hovada, nebo, že se vám nepostaví.
Každej je cítí. Někdy víc, někdy zase míň. Nejdůležitější je nenechat je vyhrát. Občas převažují, občas se je zase snažíme potlačit, ale asi nikdy nezmizí, jsou součástí nás už navždy.
Jednou za čas mám takové stavy, říkejme tomu "tanec s démony", ať nevypadám jak největší pošuk široko daleko a ten tanec s démony probíhá většinou tak, že to začíná jako normální overthinking → blbá nálada → depka → nechuť k žití → a přiznám se, že někdy to dojde i do bodu, kdy mám chuť dělat Bartošce předskokanku, if you know what i mean.
Quick tip for myself: je třeba přestat tančit a začít válčit
Celej den pak jenom bulím, nemám na nikoho náladu, lidi okolo mi opravdu nepomáhají a kdyby byla vražda legální, tak tu už dávno nejsou. Doma také nenalézám, co potřebuji, tak nazouvám boty a odebírám se ven i proti své vůli, kvůli trošce klidu. Vůbec nevím, kam jdu. Jdu rovnou za nosem. Jdu někam, kde najdu pochopení? Ticho? Klid? Možná i vzrušení a odpoutání od mých myšlenek?
Zkrátka hledám svůj vnitřní klid, snažím se najít nějakou tu rovnováhu, svádím boj sama se sebou. Je to jako na houpačce, někdy podlehnu já, někdy oni.
Počkat, normálně vlastně nebulím, nechci žádnou lítost a taky nechci projevit slabost, to ne. Postupem let jsem se to docela odnaučila a jde to ven, jen když opravdu musí (nepleťte si to s průjmem, prosím).
Vždycky bulím jen tehdy, když fakt nemám náladu a ostatní to neakceptujou a neustále do mě rýpou, já se neovládnu, bouchnu a už to jede.
Důvod je možná ten, že lidé si často myslí, že když se někdo jako já neustále směje a je takovej ten šašek, tak jakoby ani nebyl člověk, nemá nárok na špatnou náladu, nemá city, nemá žádný problémy a má spokojenej život, kéž by haha. ANO, to si myslí většina. Ale opak je pravdou.
Každej, ale úplně každej z nás aspoň jednou v životě pomyslel na sebevraždu. Ať už tehdy, když jste byli úplně na dně, nebo prostě jenom tak. Takový to, že byste se chtěli zabít a seshora sledovat, komu byste chyběli, kdo by se na vás vysral, byl by rád a tak.
Uuh, teď jsem si vzpomněla na supr čupr mučení/vraždu někoho. Myslím, že jsem to viděla v nějakém filmu.
Krok 1: Oběť chytneme silnějším stisknem pod krkem
Krok 2: Celou svou váhu přeneseme do rukou (pokud vážíte podobně jako Halina, tím líp, nevynaložíte do toho moc energie a víckrát se pobavíte)
Krok 3: Až oběť přestane dýchat, provedeme masáž srdce a umělé dýchání, dotyčného tedy oživíme
Krok 4: Oběť je opět mezi živými a my opakujeme škrcení a oživování, dokud nás to nepřestane bavit
Hezky si hrajte, děti!
Takže zpátky k tématu.
Nějakým způsobem mě to momentálně stále tahá k těm sebevraždám, protože spoustu případů tímhle končí.
Byl člověk, který si takový čin provedl silný natolik, aby si dokázal ublížit či silný natolik, protože chtěl nad démony vyhrát, nebo to se sílou nemá žádnou spojitost a byl naopak tak slabý, že jim podlehl?
Někdy doslova křičíme o pomoc, nebo něco naznačujeme. Ale všimne si toho vůbec někdo? Pomůže někdo? A když už, tak co udělá? Bude to ignorovat, nebo se opravdu sebere a udělá všechno proto, abychom se tak špatně už necítili? Dále se nabízí myšlenky...Je to faleš? Chce mi dotyčný opravdu pomoci, nebo chce jen vědět o co jde a pak se mi vysměje?
Zkrátka potřebujeme, aby nás někdo zachránil, když už to nedokážeme my sami. Později, ale zjišťujeme, že nás stejně zachránit nikdo nedokáže....
Taky se občas cítíte jakoby vnitřek vašeho těla obýval úplně někdo jinej, než se domníváte, že jste? Nebo ještě někdo další? (lol právě jsem si vzpomněla na film Vetřelec)
Často valím bulvy nad tím, co dokážu, když jsem v takový ty svojí náladičce. Vůbec se nepoznávám.
Cvakne mi v hlavě, začnu se chovat jak největší psychopat a pak už jenom můžu smutně koukat nad následky. I když to tak nechci, tak to v té chvíli stejně udělám. Proč?
To jsou víceméně nálady, když jsem nasraná, když se hádám a když to ve mně bouchne. Ale někdy to příjde i neočekávaně jako třeba krámy.
Jsem typ člověka, který nedává volný průběh emocím a zadržuje je. Jsem vlastně takovej Spongebob v kalhotách dejme tomu. Všechno, co se děje okolo mě vstřebávám a jednou za čas, když už je toho opravdu hodně, tak to přestanu zadržovat a všechno ze mě vyteče (?!!!!!)
Hodně blbej příklad, chucky, tady nejsme v pornu nebo při testování nové značky tampónů.
Ok, místo Spongeboba si dejte třeba granát, chápeme se všichni, že?
Pak tady jsou démoni ve stylu, že jsem na všechny příjemná jak prdel i když si to nezaslouží.
Pro takové ty zmrdy a heartless bitch, které to dělají běžně, tak to prosím přeskočte, nic pro vás, tohle je na vašem denním pořádku of korz.
Ale pro (vcelku) hodnýho člověka se srdcem na správným místě (lol, jak si věřím) je to nezvyklé a možná i nevhodné.
Nemístné nadávky, podceňování a mnoha dalších.
Taková nejsem, vím to. Ale občas se zas stane *cvak* a neovlivním to.
Někdy to zase jenom "vracím". Zkrátka to, co kdysi ostatní dělali mně, mám chuť vracet a vylívám si to na všech o sto šest i když třeba nechci.
Doufám, že si o mně teď nebudete myslet, že jsem nějaký šikanátor nebo zlej člověk, to vůbec ne, ale to už je na vás, buď se v tom někdo najde a pochopí, nebo někdo, kdo to nezná, porozumí.
Ptám se sama sebe. Tohle, že seš ty? Kde jsi k tomu přišla? Co se stalo tvýmu sebevědomí? Kam se poděla tvá radost? Kam zmizelo tvé pozitivní myšlení a zdravý rozum?
Občas to je jako v animáčích. Jak vám sedí na ramenou takovej ten andílek a čertík a každej vám našeptává něco jinýho a vy se musíte rozhodnout.
Nevíte, co je správný.
A já doufám, že to třeba jednou budete vědět, nenecháte je vyhrát a budete bojovat, až dokonce.
Démonů je spousta, tihle byli ti mí a kterého skrýváš ty?
Žádné komentáře:
Okomentovat